|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Autentický Život na dialýze
Český rozhlas 2 – Praha uvedl v lednu v rámci programové řady
Dokument úspěšné pořady z listopadové soutěže rozhlasové
publicistiky Report 2011. Vysoko byl v rámci tohoto setkání
hodnocen reportážní dokument českobudějovické autorky Martiny
Vodičkové Čekám, až mi zazvoní telefon, aneb Život na dialýze.
Přinesl portrét čtyřicátníka Jindřicha, který má za sebou dvě
transplantace ledvin, pravidelně dochází na dialýzu a přes
tento výrazný zdravotní handicap žije kvalitní život – má
zaměstnání, aktivně tráví volný čas, dokonce pečuje o malého
syna. Portrét člověka na dialýze nabídl v dokumentárním žánru
již na sklonku devadesátých let cyklus Cesta – s mikrofonem po
skrytých stopách osudů. Tentokrát však autorka udělala něco,
co jsme zatím v české dokumentaristice v takové míře nezažili
– profesionální nahrávací přístroj svěřila přímo svému
respondentovi a nechala ho, aby svůj život, zážitky, rozhovory
s blízkými lidmi, osobní reportáže i zpovědi natočil sám.
Na podobném principu jsou ve světě založené celé audioprojekty
– od roku 1996 třeba funguje stránka radiodiaries.org,
projekt, na jehož začátku byl nápad Joe Richmana dát nahrávací
přístroj jako terapeutický prostředek lidem s nemocí AIDS nebo
s rakovinou, vězňům i dozorcům, homosexuálům a lesbám, mladým
svobodným matkám. Lidé nahrávají, mluví, zpívají, pláčou,
předvádějí se nebo v nejupřímnější zpovědi sdělují věci, které
se obvykle nahlas neříkají. Editoři pak auditivní materiál
třídí, stříhají a ve spolupráci s respondentem vytvářejí
závěrečný mix. Pořady vysílá americká NPR i britská BBC.
Princip je tedy známý, otázkou je, jak se při současné
dostupnosti levnější nahrávací techniky uchytí v Čechách.
Pořad Martiny Vodičkové ukazuje všechna pozitiva tohoto
přístupu: Jindřich si sám vybírá situace a dokáže zachytit jak
„exkluzivní“ prostředí dialyzační jednotky, tak banální
rozhovor s matkou nebo se synem. Jen on ví, že i ve chvíli,
kdy je mu fyzicky velmi zle, může ještě i natáčet. Slova volí
jednou uvážlivě a pečlivě, jindy spontánně a nehledaně. Stejně
tak lidé kolem něho reagují autenticky, někteří mikrofon
dokáží „přehlédnout“, jiní mluví strojeně, ale tak to bývá, i
když točí profesionál.
Srozumitelná stavba pořadu, gradace motivů, jasná periodizace
deníkových audiozáznamů a přirozené vrcholy pořadu (strach z
operace, chvíle se synem, reflexe blízkosti smrti) jsou už
dílem trpělivé editace materiálu, dobrého střihu a jasné
představy o vyznění pořadu, jakkoli autorka do díla vůbec
nevstupuje. Představuje silnou osobnost, rváče, který k nemoci
přistupuje vědomě, bez iluzí, ale nepokořeně. Ve spolupráci s
režisérem Alešem Vrzákem využila Vodičková jen jednoduchý
předěl, zvuk mobilního telefonního zvonění, které může pro
Jindřicha znamenat jednoho dne zprávu o ledvině, jež je pro
něj připravena na transplantaci. Snad by stálo za úvahu, zda
by následná výprava zvukového mistra na autentická místa
reportáže nepřinesla ještě hutnější sbírku zvuků – probarvily
by Jindřichovu výpověď a ještě rozhlasověji zpřítomnily místa,
v nichž se respondent běžně pohybuje.
Tvůrci se však vzdali dalšího působení na posluchačské emoce,
síla výpovědi je především v syrovosti faktů, autentičnosti
situací a upřímnosti pana Jindřicha. |
