|
|
Co se skrývá za tajemnými videonahrávkami?
Původem rakouský režisér Michael Haneke s oblibou zkoumá
rodinnou soudržnost vystavenou zničující zátěži, aniž by
přitom rozhodovalo časové ukotvení. Mnohdy k tomu přidává
kriminální ozvláštnění. Vražednickou Bílou stuhu, kterou Česká
televize vysílala minulou neděli, zasadil do let těsně před
první světovou válkou. V neděli 25. března uvede ČT drama
Utajený, které se odehrává v současnosti a kde znejišťující
funkci plní tajemné videonahrávky, jež rozruší klid jedné
rodiny. Nahrávky přitom neobsahují nic děsivého, jen
dokládají, že kdosi cizí vniká do soukromí, pozoruje dům,
náznakově šíří hrozbu (neumělá, jakoby dětská kresba kohouta s
uťatou hlavou a okrouhle se šířící krvavou skvrnou) a
bolestivě se dotýká dávných traumat, v paměti již dávno
zasutých.
Z povrchního pohledu lze vytušit, že příběh pojednává o
bezmoci: navenek spořádání manželé, vychovávající pubertálního
syna, narážejí na zjištění, že policie se jejich stížnostmi
odmítá zabývat, protože se dosud „nic nepřihodilo“, psychické
vypětí umocňuje skutečnost, že videozáznamy nedoprovázejí
žádné požadavky, jako kdyby konečným posláním mělo být
narušení veškerých jistot.
Haneke přivádí před kameru nenápadnou rodinu (on pracuje v
televizi jako moderátor, ona v nakladatelství), nořící se do
prostředí „sobě rovných“. Z večírků a různých sešlostí se
klube pouhá společenská zdvořilost, která postrádá hlubší
vazby – zvláště pak ve smyslu případně společného řešení
obtíží. Zejména manžel Georges (Daniel Auteuil) se uzavírá do
sebe, i před svou ženou, vznětlivě přecitlivělou Anne
(Juliette Binocheová) zapírá důležité informace, jako kdyby
chtěl své blízké chránit před jejich neblahým dopadem, tají,
co podniká, doslova dotčen, když má cokoli prozradit.
Haneke svůj komorní portrét výtečně stupňuje,
v retrospektivách nahlíží do minulosti, rozsévá falešné stopy,
aby posléze popřel i hmatatelné důkazy usvědčující
předpokládané pachatele. Režisér přitom vypouští některé
„vnější“ události, o kterých se dozvíme jen z verbální odezvy
(nápadné je to hlavně u policejního vyšetřování). Diváka
udržuje v nejistotě ohledně původu právě sledovaného dění –
to, že se díváme na úryvky z videokazet, si uvědomíme teprve
tehdy, když se s obrazem začne manipulovat, třeba když se
kazeta zrychleně převíjí dopředu nebo dozadu. Jsou to vesměs
nehybné, jednolité záběry jakoby z neznámého zdroje, protože
případné kamery si Georges nepovšimne, ani když se ocitne v
její bezprostřední blízkosti.
Takže: Kdo nás vlastně sleduje?
Jan Jaroš, filmový publicista
|
