|
|
Slavík je Slavík
Loni v prosinci by malíř Otakar Slavík (1931–2010) oslavil
osmdesátiny. K nedožitému jubileu připravilo pražské Muzeum
Kampa malou přehlídku jeho díla – všehovšudy patnáct
rozměrných olejů na plátně. Ale stačí to vrchovatě: energie
mají Slavíkovy práce z šedesátých a osmdesátých let doslova na
rozdávání.
Slavík maloval „barvou o život“, jak nazval jednu ze svých
posledních výstav. Barva, zejména žlutá a červená, barvy
slunce a ohně, je to první, co diváka na jeho plátnech zaujme.
Figura, kterou si vzal autor celoživotně za svůj námět,
vystupuje z obrazů až v závěsu. Ale je každopádně majestátní:
když přichází, odchází, balancuje na laně, padá po hlavě do
hlubin, klopýtá, naklání se – vždycky je robustní a hrubá,
trhaná, jaksi nervní. Zřejmě jako byl malíř sám. To může
svádět k lákavé paralele mezi jeho životem a dílem.
Pražská výstava (trvá do 15. dubna) se soustředí na dvě etapy
Slavíkovy práce. Jestliže v obrazech z šedesátých let je
patrný vliv geometrické abstrakce, jakési mřížky či rastru, za
nimiž jsou postavy jako by uvězněny, zaklety, pak malby
z osmdesátých let mají už plnou svobodu – jsou dynamické,
expresivní, nesmírně naléhavé. Situace se změnila, nebo rovnou
obrátila: v roce 1980 odešel Slavík z Československa, aby
vyměnil umrtvující pražskou šeď za živé barvy Vídně. Aby se
náležitě rozletěl i rozezpíval, jak se sluší na jeho příjmení.
Na díle Otakara Slavíka, podaném i v malé ukázce, je zajímavé,
jak se dá jen velmi těžko někam zařadit, jak divákovi uniká
před očima, jak na něj naléhá jen svojí vlastní vahou – jen
tím, že je, a jak je. Můžeme mluvit o Slavíkovi jako o novém
figuralistovi, můžeme si vzpomenout v souvislosti s ním třeba
i na pointilisty nebo na Brueghela, ale co naplat: Slavík je
Slavík. Zaplaťpámbů.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
