|
|
 Lenka
Procházková,
spisovatelka a scenáristka
Právě vyšla na CD vaše úspěšná rozhlasová hra Ucho podle
otcova scénáře. Jak byste ji stručně doprovodila k
posluchačům?
Je to hra o postrašených strašidlech.
Film Karla Kachyni je stále aktuální, ač vznikl před více než
čtyřmi desetiletími. Text scénáře prožívá comeback i vaší
zásluhou, zpracovala jste jej pro rozhlas i divadlo. Proč je
podle vás pořád tak působivý?
Špehování je hodně starý vynález. Informace z „protivníkova“
tábora mívaly cenu zlata a špehové často riskovali krk.
V totalitních režimech, kdy protivníkem se stávalo vlastní
obyvatelstvo, počet donašečů rostl. Ti už neriskovali nic,
snad jen pár facek někde ve tmě. Když se pak rozsvítilo,
tvrdili, že k fízlování byli donuceni. Dnes už k donašečství
netřeba lámat charaktery, technika je spolehlivá a bezejmenná.
A právě tím působí tak nelidsky, nedá se uplatit ani dojmout.
Dá se ale přelstít. V padesátých letech, kdy se děj Ucha
odehrává, byla technika odposlechů v počátcích a jako každá
nová zbraň mapovala své uplatnění. Kromě získávání informací
byly odposlechy předmětem zastrašování nebo vydírání. Teprve o
řadu let později se staly i součástí veřejné diskreditace.
Otcův poslední film Ucho se tedy stal jakousi věštbou. Do kin
byl uveden až po dvaceti letech. Myslím, že dnes, po dalších
dvaceti letech, je ještě aktuálnější, protože naše životy jsou
víc než dřív pod dohledem nelidských očí a uší, které
monitorují každý náš pohyb a signál. Stávají se z nás morčata.
Otcova osobnost i dílo vás zřejmě hodně poznamenaly, ačkoliv
vám nebylo přáno s ním prožít dospělá léta. Které jeho texty
na vás nejvíc působí? A co kromě Ucha má i aktuální význam?
Bylo mi devatenáct, když táta umřel, takže část jeho díla jsem
ještě nemohla plně chápat. Teprve postupně jsem odkrývala sílu
příběhů lidí, kteří prožívali konec velké války na malém
městě, tak jako chlapec Olin v knize Ať žije republika!, nebo
jim konec války pomíchal a zpochybnil vžité hodnoty, jako
mladé vdově v baladě Kočár do Vídně. Dalším baladickým
příběhem, který ve filmovém ztvárnění připomíná severské ságy,
je Svatá noc. Scénář pokládám za vrcholné tátovo dílo, sevřené
časem, místem i dějem.
Ten film má i výraznou výpovědní hodnotu – o kolektivizaci
vypráví jinak než dnešní skripta...
Nevidí sedláky tak laskavýma očima, jak se doporučuje, a
rozlišuje mezi hlubokou vírou v Boha a fanatismem. Svatá noc
sice získala v Benátkách hlavní cenu za scénář, ale u nás moc
ceněna nebyla, což se stává dílům, která předešla svou dobu.
Upřímně řečeno, myslím, že Svatá noc je takovým lakmusovým
papírkem. Ti, co ji i dnes zatracují, protože je krutě
objektivní, vnímají umění stranicky. Skutečné umění ale nesmí
být ve službě nikoho, jen pravdy.
Které vaše vlastní literární texty otec inspiroval?
Povím aspoň o jednom. Asi rok před svým onemocněním dostal
táta nabídku, aby napsal scénář k velkofilmu Alexandr Veliký.
Carlo Ponti mu slíbil, že to bude produkovat. V té době byl na
gymnáziu mým nejmilejším předmětem dějepis, tak mě táta
požádal, abych mu k tomu tématu připravila materiál. S chutí
jsem to udělala, ale už si z těch knížek moc nepřečetl. Když
umřel, rozhodla jsem se napsat scénář sama a odnesla jsem ho
na FAMU režiséru Klosovi. Ten mi pochválil stavbu příběhu i
dialogy, řekl, že kdybych u něj studovala scenáristiku,
dostala bych za to jedničku s hvězdičkou, ale natočit že se to
nedá. Měla jsem tam asi dvacet bitev, z toho dvě se slony, a
to by prý neufinancoval ani Ponti. Tak jsem scénář přepsala
jako dobrodružný román pro kluky a poslala jsem ho do
nakladatelství Albatros pod krycím jménem své kamarádky. To už
jsem byla vyhozená z novinářské fakulty kvůli příjmení, a tak
jsem se jistila. Jenže redaktor z Albatrosu mi napsal, že text
nesplňuje záměry vydavatelství, není pro dospívající mládež
výchovný, protože popisuju jen hrdinův vývoj a opomíjím úlohu
lidu v dějinách. To už jsem byla trochu naštvaná, ale Pavel
Kohout mě uklidnil, řekl, že román vydám, až se změní doba, a
zatím můžu téma zpracovat jako divadelní komedii.
A vznikla hra Čtyři ženy Alexandra Makedonského...
Ano, jenže mezitím emigroval otec mé dcery Mařenky a já začala
chodit k výslechům, tak to žádné divadlo nechtělo hrát. Když
mě v lednu 1990 oslovil Československý rozhlas, abych napsala
nějakou hru, oprášila jsem divadelní verzi a udělala z ní
rozhlasovou. Díky jednomu tématu, které táta nestihl napsat,
jsem se v průběhu let naučila téměř všechny žánry.
Historické osobnosti vás zřejmě zajímají – Alexandr
Makedonský, Jan Masaryk, Jan Palach, zpracovala jste i příběh
Ježíše…
Jak říkám, toho Alexandra jsem zdědila, ale je pravda, že
v průběhu psaní jsem se musela obléknout do jeho kůže. Pocity
musíte sdílet, abyste je mohla popsat a předat čtenářům.
Alexandrovi bylo asi šestnáct, když jeho dobyvačný a
charismatický otec padl přímo v oslavném průvodu rukou vraha,
takže Alexandr začínal své panování zatýkáním podezřelých.
Slovo zrada se s ním pak táhlo po celý zbytek jeho krátkého
života. Dnes bych ten román ale vystavěla jinak než ve
dvaceti. I téma Jana Palacha jsem podruhé zpracovala z jiného
hlediska. První kniha byl dokument, který jsem dopracovala
v roce 1988 po Jiřím Ledererovi. Vyšel jako samizdat. O dvacet
let později jsem příběh vyprávěla jako román v knize Slunce
v úplňku, aby další generace čtenářů, která už nezažila rok
1968 a neznala tu barevnou atmosféru Pražského jara a
občanskou soudržnost při srpnové invazi, sdílela autenticitu
té doby aspoň prostřednictvím pocitů a myšlenek hlavního
hrdiny.
Která osobnost byla pro vás nejtěžší?
Největší potíž jsem měla s postavou Jana Masaryka. Velmi
dlouho trvalo, než jsem se do něj vcítila, a ani pak to nebylo
dokonalé vcítění. Dost věcí mi na něm vadilo, ale protože byl
hlavním hrdinou mého příběhu a navíc hrdinou tragickým,
rozhodla jsem se v rámci spravedlivého rozlišení ukazovat jen
některé momenty Janova selhání či slabosti. Na to má autor
právo, když píše politický thriller.
Téměř každý rok vám vychází knížka, ať nová, či v reedici.
Nejzajímavější jsou asi ty, jež mají autobiografický charakter
– Oční kapky či Smolná kniha. Pomáhal vám ten ponor do
vlastního života jako terapie?
Při psaní Očních kapek jsem se vyrovnávala s emigrací
milovaného muže a otce dcerky. Smolnou knihu jsem psala jako
obranu proti úkladům estébáků, kteří přinutili moji důvěrnou
kamarádku ke spolupráci a tahali z ní intimity z mého
soukromí. Měla jsem šílený strach, že získané informace pak
estébáci mému partnerovi při výslechu vykřičí do tváře. A tak
jsem mu to chtěla přiznat dřív, románovou formou. Ten strach,
že to nestihnu, je při čtení knihy dodnes patrný, asi proto
knížka stále nachází nové čtenáře; móda se mění, ale základní
emoce zůstávají stejné už stovky let. A o nich je literatura.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 13. 3. |
