|
|
 Román
o hledání
Máme-li jmenovat nejtypičtější vlastnosti románu jako žánru,
patrně bychom se shodli na větším než malém rozsahu, převaze
epiky – a to by bylo asi tak všechno. Vlastností románu je, že
podobně jako Musilův hrdina je bez vlastností, respektive může
mít téměř každou vlastnost, kterou mu přisoudíme. To, co kdysi
dávno začalo jako plebejský výsměch vysoké kultuře pro
vyvolené, jako drsné příběhy sdílené drsným „románským“ (tedy
vulgárním) jazykem, během staletí zmutovalo v balzakovské,
tolstojovské, joyceovské, kunderovské kánony, z nichž na každý
přísahá pluk literárních vědců a armáda čtenářů. Tento vnitřní
pohyb zajišťuje románu stálý přísun čerstvé krve do žil.
Důkaz o tom podává nové dílo Jiřího Kamena Kinžál (Mladá
fronta). Ve slovníku literární teorie byste marně hledali
schéma, jež by na tento takřka pětisetstránkový opus pasovalo.
Pozornost věnovaná historii jedné české rodiny v posloupnosti
řady generací by svědčila pro kronikální přístup. Sjednocující
motiv – postava autorova alter ega jménem Jaroslav,
sledovaného od dětství po zralý věk – by vedla k vývojovému
románu. Propojení privatissima lidských osudů a „velkých“
dějin odkazuje k tradicím historického románu. A pak je tu
aspekt kompoziční, svědčící o poučenosti formálními výboji
nového románu a postmoderny.
Mně osobně na mysli tane označení román-řeka. Kamenův text je
jednolitý proud strhávající silou vypravěčské suverenity vše,
co mu přijde do cesty. Autor se v románu zmiňuje o prorůstání
lidského a rostlinného světa na Arcimboldových obrazech – a
právě tak u něj mizí hranice mezi vzpomínkou a fikcí, časem
přítomným a minulým. Podobně jako kulturní vrstvy
v archeologických nálezech jsou tu do sebe vklíněny tematické
pásy, vrásněné a prohýbané silou autorovy imaginace. V těsném
sousedství se tu ocitají nekonečné písky libyjské pouště za
první světové války s šumavským tichem na počátku tohoto
tisíciletí, kostra plejtváka obrovského se řvoucím lvem
vytetovaným nad stehnem Emy Destinové, hořké osudy Jaroslavova
otce se sladkou chutí kolínské limonády Koli.
Autorova vypravěčská strategie je stejně složitá jako labyrint
čar, znázorňujících pohyb soch městem Kolínem v běhu času –
z místa na místo nebo z bytí do nebytí. A stejně obtížné je i
pátrání po smyslu toho všeho, tematizované nejvýrazněji
stopováním životní cesty Jaroslavova otce. Román je historií
hledání autentických hodnot, říká Lucien Goldman. To samé
platí samozřejmě i o poezii a dramatu. V Kamenově textu splývá
sen se skutečností právě tak snadno, jako se zde rozrušují
žánrové i druhové hranice: síla básnické imaginace uhrane
čtenáře od prvních stránek a řada sekvencí připomíná synopse
dramatických útvarů – ne nadarmo je Kamen také autorem
rozhlasových her. Ale Kinžál ve své celistvosti je
nepřevoditelný do jiného kódu: nelze jej zhustit do „stručného
obsahu“ ani zfilmovat. Je to výsostná literatura, která
neilustruje, neodpovídá na otázky, nýbrž sama obrazy tvoří a
otázky klade. „Tak, a jsem znova na začátku,“ řekne si
Jaroslav v poslední větě knihy. Je třeba, abyste celý román
četli s vědomím této katarze, jež má razanci zenového kóanu, a
přijali ji se stejnou radostí, s jakou jste obraceli stránky
této nevšední knihy.
Milan Pokorný |
