|
|
 Poučná
neděle
Vrátil jsem se z ciziny domů a najednou jako by nebylo o čem
psát. Ještě že mě minulou neděli pozvali do Radiožurnálu na
debatu o aktuálních událostech týdne. Musel jsem se dopoledne
podívat na internet, abych věděl, co se děje, a večer
nepůsobil v rozhlase jako spadlý z nebes.
Zprávy o protestech proti připravované reformě vysokých škol
mě zavedly až na webové stránky rebelujících studentů a
profesorů a tam mě zaujala přednáška muže středního věku,
který vysvětloval, že vzdělání nemá být chápáno jako zboží.
Toto pojetí totiž ve svém důsledku nevede k rozvoji
vzdělanosti, ale k výrobě polovzdělanců.
Ano! Zajásal jsem, polovzdělanci! To je to, co mě nejvíc
rozčiluje. Když ministr, který má na starosti reformu vysokých
škol, k tomu není dostatečně vzdělán, je to, jako kdybyste se
nechali operovat řidičem sanitky, jako kdyby letištní zřízenec
pilotoval dopravní letadlo!
Polovzdělanci navíc často ignorují složité otázky a
argumentují jen a jen ciframi. Moc rádi degradují hodnoty jako
vzdělání, zdraví, svoboda, štěstí a podobně jen na peníze. Jak
to jinak spočítat? Jak jinak z toho všeho něco vytěžit? To, že
vzdělanost národa je pro budoucnost náš všech nejlepší
investice, přesahuje hranice jejich chápání...
V poledne se zastavila dcera na nedělní oběd.
„Trochu nás vyděsilo, že by ve školní radě u nás na DAMU měli
mít rozhodující slovo manažeři a ekonomové,“ pravila. „Že nám
pak budou chtít určovat, co se máme učit, a třeba řeknou: Ty
vaše hry nikoho nezajímají, chtělo by to spíš nějakej
muzikál...“
Po obědě jsem si přečetl článek Michala Kašpárka, v němž se
pozastavoval nad tím, že v řadě zemí i v čase krize přibývá
lidí, kteří se cítí šťastní. V Indonésii, v Mexiku, v Brazílii
či v Rusku – jen u nás ne. U nás je prý obyvatelstvo pořád
otrávenější a vyděšenější...
V chudých zemích jsou lidé zkrátka méně zvyklí přepočítávat
všechno jen na peníze, řekl jsem si, když jsem dopíjel svou
nedělní kávu a dojídal zákusek...
Jenže Michal Kašpárek nabízí drsnější vysvětlení: naše vláda
podle něho sice správně soustředí pozornost na obnovení růstu
a ozdravení veřejných financí, dělá to ale nešťastným
způsobem, protože se chová jako spolek sadistů, který zjistil,
že dohadovat se před obětí o způsobech mučení je větší vzrůšo
než mučení samo. A psychologové vědí, že čekání na bolest může
být mnohdy horší než ty následné útrapy.
Jasně, vždyť oni nám opravdu pořád jen vyhrožují! Z toho, jak
se k nám chovají, vyplývá, že je nezajímáme, že o nás nemají
opravdovou starost. Jenže já bych chtěl mít vládu, která si mě
váží! Jsem starší člověk a hulvátství a přezíravost mě uráží,
říkal jsem si, když jsem se oblékal na cestu do rozhlasu.
O hodinu později v Radiožurnálu to další účastník debaty,
politolog, formuloval stručně a jasně: Vláda má problém s
komunikací s veřejností. Když jsme pak probírali fakt, že
premiérovi nestálo za to na chvíli přerušit jednání vlády a
přijmout na pár slov zástupce tisíců protestujících
vysokoškoláků, napadlo nás oba totéž slovní spojení – arogance
moci... Byla to docela poučná neděle. Jen jsem si cestou domů
říkal, že bych zase rád psal o něčem, co by mělo opravdu
smysl.
Žena mi pak před spaním vyprávěla, že když vyjížděla autem na
pláň nad naším domem, uviděla dva zajíce, kteří proti sobě
stáli na zadních a předníma packama do sebe mlátili jako
nějací praštění ušatí boxeři. Škoda že jsem to neviděl, to by
byl námět!
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
