|
|
 Ivan
Němec, publicista
Jaká jsme vlastně generace?
Kdo zažil abiturientský večírek, který se odehrává řadu let po
večírku maturitním, ví dobře, jak takové setkání probíhá.
Plácá se páté přes deváté, padají otázky zvědavé i přihlouple
konvenční, pánové okukují své bývalé spolužačky a s mlsným
špičkováním konstatují, že tamta by ještě dneska stála za
hřích, zatímco támhleta už je skoro k nepoznání. Přibližně
taková je výchozí situace dramatického textu Vladimíra Fekara
Jiné moře, jehož podtitul se vyhýbá označení „rozhlasová hra“
a uvádí, že jde o „impresionistické nedějové oratorium pro
deset hlasů jedné generace, zastavených u jezera“. Drama
nastudoval režisér Radim Nejedlý v brněnském rozhlasovém
studiu v dramaturgii Hany Hložkové; jeho premiéru uvedla
stanice Vltava 26. února v rámci cyklu Hry a dokumenty nové
generace.
Vladimír Fekar (1971), dramaturg zlínského divadla, již
nepatří k začínajícím dramatikům; má za sebou několik
monodramat i dramatizací, je autorem komorní rozhlasové hry
Sestra a píše také prózu. Drama Jiné moře nenabízí „klasickou“
kompozici, u níž bychom mohli sledovat souvislou dějovou linii
v určitém dramatickém oblouku. Skládá se z útržků dialogů a
krátkých monologů, v nichž se posluchač zpočátku těžko
orientuje, neboť ani nepozná, která z deseti postav právě
mluví. Ze změti natrhaných promluv, v nichž občas zazní
střípek vzpomínky, občas prostořeké popíchnutí spolužáka a
občas také naprostá banalita, začneme však přibližně
v polovině hry cítit, že tato skupina čtyřicátníků nejenže
v roce 1989 společně maturovala, ale po dvaceti letech trpí i
jakýmsi společným pocitem marnosti a rozladěnosti. Každý z
nich je svým způsobem nespokojen s dosavadním naplněním svého
bytí. Tyto „Husákovy děti,“ které vstupovaly do dospělosti s
nadějemi a očekáváním, jež přinesl listopadový převrat, teď
žijí prostředním životem, jenž uplývá v šedivé všednosti. Ve
svém zklamání se navíc užírají vnitřním mindrákem, který jeden
z nich vyjádří slovy: „Jsme posranej ročník, kterej vždycky
jen přitakával!“ I dnes rezignují, byť se nemohou se
současností smířit.
Drama, z něhož jsou cítit autobiografické prvky, svou
komplikovanou strukturou naznačuje, že autor měl zřejmě vyšší
ambice než jen vyjádřit prostým způsobem rozčarování jedné
generace, která se marně pokouší odpovědět na otázku, jací
jsme byli a jací vlastně jsme. Ve hře jsou pasáže, v nichž se
v kontrastu s útržkovitými dialogy ozývá jazyk takřka
básnický, dramatik pracuje s metaforickými obrazy, nechává
zaznít sborový přednes blížící se voicebandu, snaží se
vytvářet asociativní spojení. Potvrzuje tak, že mu šlo vskutku
o osobitý způsob vyjádření, jak naznačuje podtitul hry. I
vzpomínka na Debussyho impresionistickou skladbu Moře neslouží
jen k vysvětlení názvu hry, ale obrazně naznačuje vztah mezi
hudební skladbou a dramatem. Přesto se však domnívám, že
různorodost užitých prostředků spolu s rozvolněností tvarovou
by byly plně funkční teprve tehdy, kdyby vstupovaly do
inscenace v určitém řádu, umocněny navíc režijní
vynalézavostí. Takto slouží jako pouhý prvek ozvláštnění, jenž
zaznívá na náhodných místech, aniž by nějakým způsobem
rozdmýchal emoce. |
