|
|
V čem je Havlova Asanace aktuální?
Václav Havel v posledních týdnech svého života ještě sledoval,
jak v Divadle Na zábradlí chystají inscenaci jeho Asanace.
Lednové premiéry se už nedočkal. Média ji jako první autorově
hře uvedené po jeho smrti věnovala značnou pozornost. Kritika
inscenace v denním tisku však byla spíše záporná.
Režiséru Davidu Czesanymu bylo vytýkáno buď, že nenašel
interpretační klíč, jímž by hře z roku 1987 dal aktuální
smysl, anebo – že aktualizaci provádí trapnými narážkami na
současného Hradního pána. Zatímco druhá námitka je, jak soudný
divák může sám zjistit, k pousmání a svědčí spíš o politické
než o estetické orientovanosti recenzenta, první námitka se
zdá na první pohled oprávněnější.
Hra jako metonymický obraz
Havel ve své předposlední hře podal prostřednictvím příběhu
kolektivu architektů, kteří připravují asanaci městečka
rozkládajícího ho se pod jakýmsi středověkým „hradem“,
metonymický obraz někdejšího socialistického zřízení i s jeho
politickými peripetiemi – včetně tehdy aktuální „perestrojky“.
Nad architekty i obyvateli městečka bdí tajuplný tajemník,
jehož jedinou činností jsou elegantní sestupy a výstupy po
schodišti haly, v níž architekti rozvíjejí své úvahy nad
velkým modelem hradu s podhradím. Zde se také setkávají se
zástupci obyvatel, kteří proti asanaci protestují. Politická
rozhodnutí o charakteru a rychlosti asanace ovšem činí
„inspektoři“, s nimiž jedinými, zdá se, tajemník komunikuje.
Nový inspektor přináší nový, kritičtější pohled na chystanou
asanaci, pobízí architekty k samostatnějšímu a svobodnějšímu
myšlení, ti podlehnou euforii, uspořádají orgiastický mejdan,
ale jejich tvůrčí zanícení a ekologií ovlivněné nápady zchladí
další inspektor, jenž apeluje na „odstranění dřívějších
deformaci“ a přikazuje v asanaci pokračovat…
Metonymie příběhu odkazuje k manýrám někdejší komunistické
věrchušky tak jednoznačně, že inscenační prvky, jež se
pokoušejí o přímočaré přesměrování podobenství k současnosti,
spíše matou; i když jsou milé – jako třeba způsob, jímž
Ladislav Hampl podává prvního inspektora coby karikaturu
současných rychlokvašených, neotesaných manažerů. Inscenace
ale přesto k dnešku hovoří. Nikoli ovšem tím, že by se
strefovala do současného stranicko-mafiánského establishmentu,
ale tím, jak přesně vykresluje charaktery lidí, kteří jsou
vystaveni zvůli arogantní moci a svým uhýbavým chováním ji
vlastně drží nad vodou.
Schémata a charaktery
Aniž by se pouštěl do přílišného psychologizování, jež by
ostatně narušovalo symetrickou konstelaci dramatických rolí,
vede režisér interprety tak, aby jejich figury nebyly jen
hlásnými troubami určitých idejí, ale přesvědčivými
charakterovými typy, s nimiž se denně setkáváme. Méně se mu to
daří u postav, schematicky zjednodušených už v dramatikově
textu – jako například u věčně podroušené a vůči moci servilní
architektky Macourkové (Natália Drabiščáková) či u rigidního
funkcionalisty Ulče (Ivan Lupták). Nejlépe naopak dopadli tři
ústřední aktéři. Nezapomenutelnou se stává postava vedoucího
architekta Bergmana. Jiří Ornest dokáže působivě podat
sofistikované úvahy, jimiž se tento intelektuál vyrovnává
s proměnlivým „politickým počasím“ ovlivňujícím jeho práci. A
jak umí zpřítomnit architektův bolestínský náhled na vlastní
bezcharakternost, ze které se tento doyen snaží uniknout
dětinskými lamentacemi a pubescentními výhružkami, že spáchá
sebevraždu! Kristina Maděričová ztělesňuje Bergmanovu životní
partnerku Luisu jako stárnoucí, leč stále ještě přitažlivou
ženu, jež vůči němu chová jak mateřské city, tak jisté
opovržení.
A byť je díky této ambivalenci sympatická, nakonec se přece
jen ukáže, že schopnost rozpoznávat pravé city a hodnoty už
ztratila. Opakem Bergmana je málomluvný architekt Plechanov.
Toho Igor Chmela úsporně črtá jako jediného opravdu
charakterního člověka. Jeho hra na elektronické klávesy –
Havel původně předepisoval housle – celou inscenaci značně
oživuje. A jakoby s přídechem ironie stvrzuje Wittgensteinovu
tezi, že o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet. Závěrečný
Plechanovův čin pak povyšuje hru plnou komiky na opravdové
drama.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Jan Dvořák |
