|
|
 Pavel
Kohout, ekonom
Tři finanční krize Evropy (o morální nemluvě)
Nemine skoro den, abych nedostal otázku týkající se řecké
krize, případně krize evropských veřejných financí nebo
„fiskálního kompaktu“, což je smlouva, která má zjednat
nápravu a zavést lepší finanční disciplinu.
Obvykle odpovídám nejlépe podle svých vědomostí a schopností.
Někdy mám chuť tazatele trochu šokovat. „Víte, krize veřejných
rozpočtů má ve skutečnosti až třetiřadý význam. Existují
nejméně dvě ještě významnější krize.“ Tazatel bývá vskutku
zaskočen. Jaká ještě významnější krize? Že by krize morální, o
níž ve třicátých letech psal již Tomáš Baťa, jehož výrok nyní
koluje na internetu? A jaká je ta druhá? Morální stav dnešní
Evropy si netroufám posuzovat, ale mohu vysvětlit ty dvě
důležitější finanční krize. Tak především, je zde velká a
tučně vykrmená bankovní krize. My Češi jsme si užili něco
podobného po roce 1997, takže se nás to dnes netýká. České
banky jsou dnes v pořádku, a dokonce mohou finančně podporovat
své zahraniční majitele. Ti jsou ve skutečném maléru. Česká
krize z let 1997–2000 byla čajíček. Stačilo pár set miliard ze
státního rozpočtu a ztráty byly zaplaceny.
Občan sice mručel nespokojeně pod fousy cosi o bankovním
socialismu a tunelářích, ale za pár let vše přebolelo. A jak
je to dnes v takzvaně vyspělých západních zemích? Tamní
bankovní socialismus dosáhl tak neuvěřitelného rozmachu, že
jeho krizi již státy nejsou schopny udržet. Aby bylo jasno,
problém se netýká Řecka. Hovoříme o státech, jako jsou Belgie,
Dánsko, Španělsko, ale také Francie, a dokonce ani zdánlivě
stabilní Německo není bez problémů! Nizozemí zatím ještě
akutní krizi nezaznamenalo, ale Holanďané jsou
nejzadluženějším národem Evropy, pokud jde o hypotéky:
domácnosti dluží celkově dvaapůlnásobek svých ročních příjmů!
Objem bankovních dluhů v západní Evropě převyšuje objem
státních dluhů asi tak třikrát. Bankovní socialismus větší než
u nás. Kdo za něj zaplatí? Evropská centrální banka začala
půjčovat bankám extrémně levné úvěry na tři roky. Jen tento
týden takto rozpůjčovala kolem 530 miliard euro. A to nám
onehdy říkali cosi o pevné, neinflační měně... Ale dobrá.
Problém evropského bankovního socialismus je nakonec
řešitelný, byť pomocí inflačních peněz vyrobených z ničeho a
krytých dobrou vírou. Evropa však trpí ještě jednou finanční
krizí, která není řešitelná tak snadno. Také jsme ji zažili.
V letech 1995 a 1996 jsem znepokojeně sledoval propadající se
bilanci českého obchodu. Součet obchodních schodků vykazoval
parabolickou dráhu vrženého kamene na cestě k zemskému
povrchu. Kámen dopadl v květnu 1997, kdy Česká národní banka
byla nucena devalvovat tehdy nadhodnocenou korunu. Pomohlo to:
navzdory současně vzniklé bankovní krizi jsme během pár let
měli obchodní bilanci v plusu (a koruna mohla nastoupit
dlouhou a stále trvající cestu postupného posilování.) Úplně
stejnou balistickou dráhu směřující k zemi můžeme nyní
pozorovat na bilanci francouzského obchodu s Německem, se
zbytkem eurozóny, se zbytkem světa. Francie nemůže devalvovat.
Když přijímala euro, věřilo se, že tvrdá měna donutí členské
státy ke konkurenceschopnosti. Jenže víra je jedna věc a
ekonomická realita věc druhá. Francouzská obchodní bilance se
propadá, německá rychle roste, jádro eurozóny připomíná
nešikovného lyžaře, jehož lyže směřují každá na jinou světovou
stranu. Na jakou část těla takový lyžař dopadne, je zřejmé.
Jak to dopadne s eurozónou, je velký otazník, protože
s krizemi obchodních bilancí uvnitř zón společné měny nejsou
velké zkušenosti. Mohu-li posloužit ekonomickou předpovědí:
čím větší problémy bude mít Francie, tím více uslyšíme o
Řecku. Někam je třeba odvést pozornost veřejnosti a vinu za
všechny problémy. Napadá mě, co by tomu asi řekl Tomáš Baťa. |
