|
|
Když filmové podnikání ovládl zvuk
V krátké době se do tuzemských kin dostaly dva snímky,
vzdávající hold dávno odvátým filmovým časům. Již recenzovaný
Hugo a jeho velký objev se obrátil až k začátkům pohyblivých
obrázků spojeným s jejich prvním mágem Georgesem Méliesem,
letošní oscarový vítěz The Artist (získal cenu za film roku,
režii i herce v hlavní roli) se zaměřuje na krutý přelom němé
a zvukové éry, která pohřbila řadu velkých hvězd předchozí
epochy – příliš si zvykly na rozmáchlá gesta a nápadnou
mimiku, mluvily skřípavě a neuměly ani zpívat, ani tančit.
Ačkoli má The Artist anglický název a odehrává se v
Hollywoodu, vznikl ve francouzsko-belgické koprodukci a
zaštiťují jej převážně evropští tvůrci s režisérem Michelem
Hazanavuciusem v čele. Oproti dosavadním pohledům na onu dobu,
které se vyznačovaly ironizující nadsázkou (ze zahraničních
vzpomeňme aspoň Zpívání v dešti nebo Němý film, z českých na
stylizovaný začátek Pytlákovy schovanky), se The Artist vzdává
prvoplánového zesměšňování, naopak se pokouší v inscenační i
vypravěčské rovině evokovat dávné filmové postupy – včetně
užití černobílého materiálu, téměř čtvercového formátu a
zejména včetně výrazových konvencí němého filmu, tedy absence
mluvy. Zní jedině doprovodná hudba.
Hrdinou snímku, tvořeného skutečně jen neslyšným otevíráním
úst, kdy mluvu zastupují jen občasné mezititulky, výmluvnými
výrazy tváře a gesty, je slavný herec George Valentin (Jean
Dujardin skvěle vyhmátl zvyklosti takových veličin), zářící v
exotických historkách, dílem romantických, dílem
dobrodružných, ať již se odehrávaly v Gruzii, Německu nebo
třeba v exotických pouštích.
Je si natolik jist svým postavením, že odmítne účinkovat ve
zvukových filmech – a překotný vývoj techniky i nastupující
hospodářská krize jej záhy smete, zůstane mu jen oddaný psík.
Usměvavý elegán s nezbytným knírkem však kdysi okouzlil Peppy
(Bérénice Bejoová), nastupující adeptku filmové slávy,
představitelku těch, kteří umějí libozvučně mluvit, smát se,
zpívat i obratně se pohybovat. Pomohl jí dostat se před kameru
– a ona mu za tu velkomyslnost zůstala vděčná, ochotna se o
něho postarat, když bude na dně.
Hazanavicius skutečně evokuje obvyklá melodramatická klišé
oněch dob, včetně hereckých, aniž by je zesměšňoval,
dobromyslně poukazuje, že se příliš neliší od těch dnešních,
zbavených jen zábran a vlezlejších. Stylu zvolené epochy
přizpůsobil nejen ukázky z Georgových (fiktivních) filmů, ale
i vypravěčské pojetí celého příběhu, podřídili se mu i další
herci (John Goodman hraje producenta, Penelope Ann Millerová
odtažitou hrdinovu manželku, John Cromwell se převtělil do
oddaného řidiče).
The Artist zůstává bez slyšitelné mluvy a ruchů po celou dobu,
kdy hrdina odmítá – dílem z hrdosti, dílem z obav – nabídku,
aby se spolu s Peppy vrátil pod světla reflektorů. Svou
surreálnou nápaditostí zaujme i sekvence (snová, jak se záhy
ukáže), kdy se hrdina zbrocený potem budí ze snu, v němž
slyšel – a to doopravdy, jak každý divák může dosvědčit –
cinkání sklenek, zvonění telefonu či další zvuky, ale nikoli
svůj hlas. Jiný roztomilý nápad s uplatněním zvuku vyvstane i
v závěrečné sekvenci, kdy hrdina ještě mluvit nechtěl, ale už
byl slyšet...
Ačkoli se režisér pyšní ryze autorským vkladem, neboť sám si
napsal i scénář, snadno rozpoznáme vliv dalších podobně
utkaných historek o vděčné hvězdě, která se láskyplně odvděčí
svému objeviteli, když ten upadne do nesnází: to je přece
schéma filmu Zrodila se hvězda, jehož všechny tři zvukové
verze kdysi uvedla Česká televize. Ale žádná nebyla tak
decentně vnímavá, tak nostalgicky půvabná jako právě
Hazanaviciusův snímek. A pomiňme hudrání hnidopichů, že
odborný filmový časopis Variety nikdy netiskl drby ze života
slavných herců, ale jen recenze...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
