|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Pes, špek a net
Pes, špek a net, tři sloupy jejich životů, pokouším se krátce
charakterizovat část dnešních mužů mezi pětadvaceti a
pětatřiceti lety. Dávám si s kamarádkou pivo v hospůdce za
rohem, kam se stahují mladí štamgasti z okolí, někteří
přijíždějí zdaleka, mají tu druhý domov. Chodím sem vzácně,
ale už dlouhá léta, některé pivaře znám od školských let.
Mimoděk srovnávám právě pozorovanou hospodskou subkulturu
s tou dávno, dávno již tomu, neboť také já jsem svého času
musela vychodit hospody.
Tehdejší a dnešní partu u stolu spojuje točené pivo, utopenci
a tlačenka v nabídce. Dál už mě víc nenapadá. Rozdílů je ovšem
habaděj. Nám bývalo v období hospodské docházky spíš kolem
dvaceti, o pár let později jsme se už víc drželi doma a točili
se kolem večerního koupání mimina a šli dřív na kutě, protože
ráno se muselo do práce. Jenže tihle jsou skoro všichni
svobodní, i ti, co se blíží čtyřicítce. Někteří jsou
nezaměstnaní, jiní vykonávají jen příležitostné práce. Bydlí u
rodičů nebo mají něco pronajatého, vzácně s momentálním
partnerem, téměř vždy bydlí se psem. Mužští se po stole
roztahují s notebooky, jeden sleduje film, další dva si radí
ohledně softwaru, kdosi hledá cosi na netu a vítězně oznamuje:
Tak už to mám! Ukaž? To si taky stáhnu! Mladých žen je tu
k vidění málo, to bývalo i za nás. Řeší vztahy a radí si
výhodné koupě, klasika. My chodily do hospody i kvůli klukům,
přece jen je to úplně jinej, a tedy zajímavej živel, tyhle
jsou vůči okolním mužům inertní a chlapi je už vůbec
nevnímají. Nohy pod stolem narážejí na ležící psy, další
hafani se potulují kolem páníčků. Překážejí, naštěstí po sobě
vyjedou jen vzácně. Je ubalen špek a jde se ven zahulit. Za
hodinku zas, mezitím je cosi vygooglováno a přijde další
psisko s páníčkem na vodítku.
Osamělých mladých je hodně, hospoda intimitu a rodinné radosti
nenahradí, ale domov malinko simuluje. Stejné tváře, vídané už
léta, stejné rituály. Po špeku se víc mlčí, kluci jsou
zpomalení, jakoby zadumaní...
Lifestylové časopisy hlásají lži a polopravdy – že být singl
je trendy a vlastně výhodné, že tihle sebevědomí jedinci, ženy
především, si mohou víc užívat, dopřát, cestovat, dělat
kariéru... Ty jejich hlody. O kom to píšou? Kolik je v téhle
generaci úspěšných, s pěknou kariérou? A ti, co jsou opravdu
finančně za vodou – proč by zrovna oni měli žít osaměle?
Modelky a kopálisti se berou ostošest, pak zas rozvádějí a
znovu hoch svatba, vždycky se dají ulovit ještě macatější
silikony a ještě víc milionů na kontě. Děvče, domlouvám si,
jen nemoralizovat, přesto se držet pravdy. Když nevím, tak se
zeptám. Ne přes net, ale z očí do očí. „Deny, proč ty se třeba
neoženíš, nepořídíš si děti, vždyť máš slušnou práci a
koneckonců i nějaké bydlení...“ – „Není s kým, nejsem na
tomhle trhu žádanej,“ kloní hlavu muž v Kristových letech.
„Ty, co chtějí hnízdit, kalkulujou, chtějí chlapa, kterej má
velký prachy, byt, auťák...“ – „Hani,“ oslovuju krásku, které
bylo před pár roky třicet, „proč se nevdáš, proč si nedopřeješ
dítě?“ – „Nejsou chlapi,“ smutně se usmívá. „A když už se
najde dobrej kluk, nechce děti. Prý je to vopruz.“ Škoda že
lifestylové časopisy nejásají, jak je in a trendy lechtat
maličkou dlaň s říkánkou Vařila myšička kašičku. Podepisuje se
na těch mladých pomalu stárnoucích singláčích jen duch doby,
nebo z málo známých příčin míříme kamsi do ztracena?
Včera jsem potkala krásnou Hanku. Pusu od ucha k uchu,
s těhotenským bříškem. Dál dál, osamělci... milujte se a
množte se. |
