|
|
 Herbert
Blomstedt, dirigent
Narodil jste se v Americe, ale když vám byly dva roky, vrátili
se rodiče do Švédska. Co je přimělo k přesídlení do Ameriky a
potom zpět domů?
Těžká hospodářská situace na konci devatenáctého století. Můj
otec se narodil ve Stockholmu, jeho rodina odešla do Ameriky,
když mu bylo jedenáct. Projeli takřka celý kontinent, než se
usadili v Oregonu. Má matka se narodila až v Americe. Její
rodiče byli farmáři a do Ameriky odešli proto, aby vůbec
přežili. Oba mí rodiče vyrostli v Americe, poznali se tam, i
já jsem se v Americe narodil. Když mi byly dva roky, rozhodl
můj otec, který byl pastorem, že se vrátíme do Švédska.
Když vám bylo pět, přestěhovali se vaši rodiče do Finska a
potom – znovu po pěti letech – zpět do Švédska. Prý jste to
těžce nesl, protože jste se nikde necítil být skutečně doma.
Nepatřil jste do Finska, protože jste byl Švéd, ani do
Švédska, kde vás nazývali Finem. Jak vás to ovlivnilo?
Velmi silně. Ale nebyla to tak dramatická zkušenost, jakou
prošel například Gustav Mahler. Ve Vídni byl Čech, v Čechách
Žid. Pro mě to nebylo tak těžké, děti nesledují, jestli jste
Švéd, nebo Fin, prostě vyrůstáte vedle sebe. Někdy to bylo
bolestné, ale ne příliš. Pozitivní na tom bylo, že jsem se
cítil být něčím zvláštní – na jedné straně jsem se vymykal
z okruhu kamarádů, na druhé straně se cítil být součástí
společnosti. Myslím, že to je ideální prostředí pro umělce,
který musí být individualita. Není jen součástí celku, ale má
svou vlastní vůli, své myšlenky a ty chce prosadit.
Po studiích ve Švédsku a v Paříži jste v roce 1949 začal
studovat soudobou hudbu v Darmstadtu. Jak jste vnímal
poválečné Německo?
Tohle byl naopak velmi znepokojivý zážitek. Poprvé jsem
cestoval Německem v roce 1947, když jsem mířil do Londýna.
Celá země byla v sutinách, děti žebraly o jídlo, o cigarety, o
peníze. Cestovali jsme s velkými obtížemi, protože všechno
bylo zničené včetně mostů a tratí. Za války jsem žil ve
Švédsku, které bylo ušetřeno válečných hrůz. Netrpěli jsme
hladem, nejhorší, co jsme zažili, byly výpadky elektřiny. A
najednou jsem na vlastní oči viděl ty obrovské škody, utrpení
lidí a uvědomil jsem si, že život není ráj. Byl jsem za to
nesmírně vděčný a současně jsem k těm lidem, které jsem na své
cestě viděl, pocítil obrovský soucit. Toužil jsem jim pomoci.
Žil jste pak někdy v Německu?
Vždy jsem žil ve Švédsku. I když jsem dirigoval v Kodani či
v Oslo, i když jsem v pozdějších letech vedl orchestry
v Drážďanech či v Lipsku. Ve Švédsku jsem měl rodinu, narodily
se nám tam děti, snažil jsem se trávit s nimi co nejvíc času.
I když vedete orchestr nebo u něj jen hostujete, nemusíte
s ním trávit celou sezonu. Většinou přijedete na tři čtyři
týdny a zase se vracíte domů. Ale musím dodat, že před
sedmadvaceti lety jsme se přestěhovali do Švýcarska, protože
odtamtud je to k evropským orchestrům přece jen blíže.
Vztah umění a moci je silné téma mnoha uměleckých děl –
literárních, filmových i hudebních. Přemýšlel jste nad osudem
vynikajících umělců, které moc využila?
Naštěstí jsem této situaci nikdy nemusel čelit. Žil jsem ve
svobodné demokratické společnosti, a když jsem někdy působil
v zemi, kde podobné otázky vyvstávají, byl jsem tam pouze
hostem. Neocital jsem se pod tlakem. Ale určitým váháním jsem
prošel před svým angažmá v Drážďanech, kde jsem vedl
Staatskapelle během komunistické vlády. To byl výjimečný
soubor, orchestr mých snů. Stal jsem se hudebním ředitelem
Staatskapelle Dresden velmi rychle a neočekávaně. Ten orchestr
totiž v létě roku 1968 ztratil přes noc svého dirigenta. Až do
21. srpna jím byl Čech Martin Turnovský, který však na protest
proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, mezi
nimiž nechyběly německé jednotky, okamžitě orchestr opustil a
vrátil se do Prahy. V týchž dnech přišel o hudebního ředitele
i Gewandhausorchester v Lipsku, kde zase působil Václav
Neumann. Během jedné noci se octly dva vynikající orchestry
bez šéfdirigentů.
Proč jste váhal přijmout nabídku stát v čele drážďanské
Staatskapelle?
Nechtěl jsem podpořit tehdejší politický systém, ale mou
osobní svobodu chránila má pozice hosta. Nakonec jsem
v Drážďanech prožil překrásnou dobu. Čas nádherné hudby,
kterou jsme interpretovali s muzikanty, s nimiž jsem si
rozuměl, byť to bylo v zemi, jejíž základní charakteristikou
byla šeď. Muzika pro ně tehdy byla jako kvetoucí ostrov
v nekonečné pustině tmy.
Soukolí moci semlelo i německého dirigenta Wilhelma
Furtwänglera, který byl vaším velkým vzorem. Potkal jste se
s ním někdy?
Dirigovat jsem ho slyšel mnohokrát, i když jsem s ním nikdy
nemluvil. Ale často jsem mu byl nablízku. Během války odmítal
dirigovat v zemích, které obsadila německá vojska, proto často
vystupoval ve Švédsku, kam za války zajížděl vcelku
pravidelně. Slyšel jsem ho například dirigovat Sibelia a byl
jsem naprosto uchvácen. Nikdy jsem nesbíral autogramy, ale
tehdy jako školák jsem za ním po koncertě zašel a požádal ho o
podpis. A tak vlastním jediný autogram – Furtwänglerův. Po
válce jsem ho často slýchal v Salcburku. Furtwängler byl
fascinující osobnost.
Ovlivnili vás dirigenti jako Karajan, Walter, Klemperer,
Konwitschny?
Víceméně. I když Karajana jsem spíš hluboce obdivoval pro jeho
sebekontrolu, než že by mě přímo ovlivnil. Daleko větší vliv
měl na mě Toscanini, kterého jsem vídal takřka každý večer,
když jsem studoval v New Yorku. Byla to jeho poslední sezona
1933/1934. Toscanini měl mimořádný cit pro hudbu a jeho
technika byla obdivuhodná. Dokázal dospět k maximálnímu výkonu
s použitím minimálních prostředků. Asi nejvíc z těch
osobností, které jste jmenovala, mě ovlivnil Bruno Walter.
Poznal jsem ho také za dob mých studií v New Yorku, často jsem
ho slyšel v Carnegie Hall, po letech jsme se setkali ve
Stockholmu. Pamatuji si jeho provedení Mozartova Requiem, to
byl naprosto mimořádný zážitek. Walter vždy předstupoval před
orchestr s jasným záměrem, uměl se kontrolovat a nikdy na
muzikanty nezvýšil hlas, i když jejich výkon nepovažoval za
dobrý. Pravý opak temperamentního Toscaniniho, který pouštěl
hrůzu na muzikanty, a když byl nespokojený, takřka na stupínku
zešílel.
Zažil jste tři období rozvoje Německa. Poválečné Německo ve
čtyřicátých letech, socialismus v sedmdesátých letech
v Drážďanech a pozdní devadesátá léta v Lipsku. Můžete srovnat
atmosféru těch období?
Samozřejmě jsou odlišná. Utrpení po válce, chudoba, nedostatek
jídla... Ale také touha po hudbě. Když hrajete, všechno se
obrací k lepšímu. A lidská duše touží po kráse. Klasická hudba
je svět sám o sobě, v něm se zrcadlí všechny stránky života.
Ne jen krása, ale i tragédie a temnota, které k životu rovněž
patří.
Alena Sojková
Foto Martin U. K. Lengemann
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 20. 3. |
