|
|
Výpravy za ztracenými příběhy
Prochází časem. Plynule a přirozeně. Nahlíží do minulosti,
hledá v ní vysvětlení pro přítomnost a naději pro budoucnost.
Říká, že historie se opakuje, že všechny příběhy už tady
jednou byly. Samozřejmě v jiných podobách, A doufá, že jeho
práce přispěje k tomu, že se v dědictví naší paměti, tedy
alespoň v jejím miniaturním zlomku, dokážeme lépe orientovat.
Stopy, fakta, tajemství, tak se jmenuje jeho pořad, jeden z
nejposlouchanějších v Českém rozhlase. Prvního dubna si ho na
Dvojce budete moci naladit už posté.
Na počátku byl nápad bývalého ředitele stanice Praha Jiřího
Vejvody spojit se s investigativním (nemá to slovo rád)
novinářem Stanislavem Motlem, aby pro rozhlas připravil
dvacetidílnou sérii reportáží Stopy, fakta, tajemství.
Souběžně s ním ho oslovil i tehdejší programový ředitel
Českého rozhlasu Peter Duhan, který o tento pořad projevil
velký zájem. Někdo by byl takovou nabídkou víc než polichocen,
ale „ostřílený profík“ Motl spíš zrozpačitěl. Pochyboval,
váhal. Profesionálové si jsou totiž obvykle dost dobře vědomi
všech nástrah, které se jim mohou postavit do cesty. A
Stanislav Motl v rozhlase nikdy nepracoval, jeho médiem byly
do té doby pouze noviny a televize, vyjadřovacím prostředkem
psané slovo a obraz, nikoli zvuk. Pozitivem v moři nejistoty
byl příslib týmu spolupracovníků. Nakonec tedy na nabídku kývl
a navrhl nikoli dvacet, ale rovnou pětačtyřicet dílů. Rozpaky
se přesunuly „na hřiště“ ředitele stanice. Naštěstí pro nás
posluchače nabraly věci směr éter a na konci všech pochybností
a rozpaků stál bestseller.
Za dveřmi archivu
Sám o sobě říká, že je workoholik. Píše knihy, beseduje se
čtenáři a posluchači po celé republice, novinářsky působí
v zahraničí, třeba v Izraeli, v Německu připravuje reportáže,
jejichž základem je pátrání po dětech válečných nacistických
zločinců. A to je jen zlomek výčtu jeho aktivit. Nejraději ale
má tu část své práce, kdy sedí zavřený v archivu a zrnka
historického prachu sestavuje do mozaiky zapomenutých příběhů,
rozmotává klubka záhad, které doposud nebyly vyjasněny. Co
nenajde v archivu, dohledává v knihovně. Své osobní. Čítá na
osm tisíc svazků. „V tomhle mám výhodu, protože můj soukromý
archiv je už obrovský, mohu do něj kdykoli sáhnout. Ale když
se blížil stý díl Stop, pochyboval jsem, že dokážu připravit
ještě nějaké další díly. Seděl jsem tenkrát v letadle z Tel
Avivu a byl z toho docela špatný. Vylovil jsem svůj notes,
jsem totiž takový nemoderní člověk, raději mám papír než
počítač, a řekl si – uvidím. Než jsme v Praze přistáli, dal
jsem dohromady dalších šedesát dílů. Nevím, jestli je všechny
dokážu realizovat. Připravit týden co týden půlhodinové
vysílání je docela obtížné.“
Jak se to dělá
Jen ti, kteří někdy něco takového zkusili, si dovedou
představit, jak obtížné je sehnat a poskládat všechny potřebné
informace, pokud má mít reportáž nějaký smysl. Stanislav Motl
zdůrazňuje, že kdyby byl na všechno sám, nemohl by pro rozhlas
v takovém tempu vůbec pracovat. Pouze scénář se skládá z osmi
stránek textu. Rozumějte – z osmi stránek originálních,
ověřených informací. A to je jen počátek. „Proto je důležité
mít tým spolupracovníků, což je snem každého tvůrce,“
pochvaluje si Stanislav Motl, „nebýt Vlada Príkazského, sotva
bych sto dílů udělal.“ Krom zmíněného režiséra spolupracuje s
dramaturgem Danem Moravcem a o technickou stránku věci se
potom starají Jitka Borkovcová, Tomáš Gselhofer, Tomáš
Zikmund, nezanedbatelný podíl na přípravě pořadu mají spíkři
Libor Vacek či Eva Senetová.„Je to taková dělba práce. Já
vymyslím témata, napíšu scénář, natočím rozhovory a komentáře,
a pak už je to na ostatních.“
Rozhlasový Oscar
Vzpomínáte, jak vypadá ceremoniál předávání filmových Oscarů?
Ocenění jmenují v dlouhých projevech všechny, kdož se podíleli
na jejich úspěchu. Něco podobného běželo hlavou Stanislavu
Motlovi, když mu v Londýně udělili, již podruhé, Cenu Asociace
mezinárodního vysílání, jakéhosi rozhlasového Oscara. V roce
2010 tuhle cenu získal jako vůbec první Čech za dokument
Chlapec a hvězdy, který posluchači ve Stopách slyšeli, a loni
se mu vítězství jako prvnímu z oceněných podařilo obhájit.
Tentokrát za pořad Letec a smrt. „Nesmírně si toho cením.
Porotu tvoří čtyřiačtyřicet dokumentaristů z celého světa a
nikdo za nikoho nelobbuje, nikdo nevyvíjí na porotu žádné
tlaky,“ říká Stanislav Motl. Dalo by se říci, že rozhlasový
začátečník dokázal porazit veterány z BBC, CNN a dalších
stanic. Mezi šesti sty přihlášenými příspěvky nenašel
konkurenta. „Opět musím zdůraznit, že dík patří Českému
rozhlasu. Někdo přece musel můj příspěvek do soutěže poslat,
vyřídit všechnu tu byrokracii, nechat pořídit překlad... Být
to jenom na mně, k ničemu podobnému bych se neodhodlal.“
Nekončíme
Stý díl pořadu Stopy, fakta, tajemství se bude vysílat prvního
dubna, na apríla. „Chtěl jsem připravit něco zábavného,
odlehčeného, něco, co by posluchače pobavilo,“ vykládá
Stanislav Motl, „a napadl mě neustále zmiňovaný konec světa,
tedy mayský kalendář. Když jsem ale začal shromažďovat fakta,
zjistil jsem, že to zase taková legrace není. Nemyslím, že by
21. prosince život na Zemi definitivně skončil, ale dostal
jsem se k dokumentům, jež jsou docela zarážející.“ Čtenáři
prominou, pointu prozrazovat nebudeme. Důležité je, že Stopy,
fakta, tajemství nekončí. Další zajímavé díly už jsou
připraveny. A je opravdu na co se těšit.
Šárka Vieweghová
Foto Robert Zlatohlávek |
