|
|
 Vyznání
publiku
(monolog písničkáře k vlastním šedesátinám)
Miluju publikum. Každého, kdo zabloudí na můj koncert. I toho
pána ve třetí řadě, který sedí v sále z donucení, protože si
manželka stěžovala, že ji už dlouho nikam nevzal.
I ty diváky, kteří přijdou vždycky, snad už ze zvyku, tak jako
si v hospodě dáváte pokaždé totéž jídlo. Pro jistotu. Nic moc
to není, ale víte, co od toho můžete očekávat.
Mám rád dokonce i ty, co si nekoupili lístky. A ty, co se sem
chodí jen ohřát. Dokonce i ty, kteří mi vůbec nerozumějí, jako
bych na ně mluvil svahilsky...
Jsem na tom tak, že bych snad měl rád i sebe, kdybych se někdy
posadil do hlediště. I když si občas dost lezu na nervy,
tentokrát bych si určitě porozuměl. Máme přece úplně stejný
smysl pro humor a dojímají nás stejné věci...
Mám rád i ty, kteří se vůbec nesmějí mým vtipům. Nebo ty,
kteří se jim smějí příliš. Mám rád i tu slečnu, která si četla
noviny, když jsem zpíval své nejněžnější písně. I tu, která si
posílala esemesky a pípal jí mobil. I tu paní, která svůj
zbrusu nový přístroj neuměla vypnout, takže nakonec uprostřed
představení vyběhla se zvonícím mobilem ze sálu a už se
nevrátila. I tu mám ze srdce rád. I diváky, kteří chodí pozdě.
A zvláště pak ty, kteří se mi za to směrem k jevišti hlasitě
omlouvají.
Zvláštní náklonnost pociťuji k těm, kteří mi o přestávce
přicházejí sdělit, že musejí na vlak, tak abych se nezlobil...
Anebo k těm, kteří přišli na můj koncert s pocitem, že kdyby
chtěli, byli by lepší než já, ale nemají to zapotřebí. K těm,
kteří říkají: No, docela dobrý, ale Honza Nedvěd to není... I
ty mám rád. Ty, co se za mnou dostaví do zákulisí, aby mi
řekli, že nevypadám dobře. Nebo že jsem přibral.
I ty, kteří se mne ptají: Opravdu jste ten vegetarián? Ty mám
taky rád. A ty, co se stydí a trochu se zajíkají, když se
ocitneme tváří v tvář. Tady se ovšem musím držet trochu
zpátky, abych je svou láskou úplně nepoplašil.
Miluju tu paní, co za mnou přišla a pronesla nadšeně: Jak je
možný, že jsem o vás v životě neslyšela?! Mám rád i ty, kteří
mi posílají na lístečcích otázky typu: A čím vy se vlastně
živíte?
Mám rád ty, kteří mě na těch lístečcích chválí. Někteří
dokonce takovými slovy, že jejich chválu nemohu číst nahlas,
aby si ostatní nemysleli, že jsem si to napsal sám. I ty, co
by si to mohli myslet, mám rád.
I pána, který mě vzal za rameno a řekl: Prosím vás,
nezpívejte, je to strašný... I toho mám tak nějak hořce rád.
Ano, miluju své publikum. Vím, že bych to asi neměl říkat, měl
bych si to nechat pro sebe, znáte to, jak to chodí. Někdo by
si pomyslel, že to neříkám jen tak, že se nějak podbízím, a to
já nechci. Jak může člověk přesvědčit publikum, že to s ním
myslí upřímně? Tak to, prosím vás, nikomu neříkejte, ať to
raději zůstane mezi námi.
Jen vám chci říct, že jestli příště přijdete, že se mnou
prostě můžete počítat. Tedy pokud můžu počítat já s vámi.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
