|
|
Agnieszka
Hollandová, filmová režisérka
O Palachově činu byla natočena řada dokumentů, autoři hraných
filmů však o toto téma dosud téměř nezavadili. Proč tomu tak
podle vás je?
 Filmařům se do ztvárnění té doby opravdu moc nechtělo, ani
dokumentaristé to neměli snadné, někteří moji čeští přátelé
líčili, že museli bojovat o podporu, o peníze, o zájem. Když
padl komunismus, lidé jako by chtěli na minulost co
nejrychleji zapomenout. Hlavně vzpomínky na vlastní chování
pro ně často nebyly nijak lichotivé. Neradi si připomínáme,
jak jsme byli konformní, nebo jak jsme selhali. Proto si
myslím, že musela přijít nová generace, která ty zážitky
neměla. Teprve ta má odvahu dotknout se tématu, snažit se o
postižení pravdy.
Byla nechuť k podobným tématům patrná i v Polsku?
V podstatě ano, i když si myslím, že tam je větší zájem o
dějiny, společnost je víc zpolitizovaná. Přesto i u nás byla
minulost pojednávána spíš publicisticky nebo historiograficky,
v hraném filmu po léta nevznikla významná díla například o
Solidaritě nebo o výjimečném stavu, o vojenském puči Wojciecha
Jaruzelského. Solidarita měla v době rozmachu deset milionů
členů, ale po nastolení výjimečného stavu z nich zbylo –
optimisticky řečeno – deset tisíc, ve skutečnosti i méně. Není
příjemné o tom hovořit.
Navíc po pádu komunismu měla společnost jiné starosti...
Jistě, když se konečně vymanila z traumat sedmdesátých a
osmdesátých let, octla se v jiné, opět svým způsobem
traumatické situaci. Mnohým se zatočila hlava z možností,
které se nabízely, řešili, jak rychle zbohatnout. Na
komunismus se pohlíželo jako na něco trapného a směšného, ale
pro mnohé se zároveň jevil i jako docela příjemná doba, vždyť
se tehdy vlastně nežilo tak zle...
Něco podobného zaznamenáváme i u nás.
Až mladá generace se na všechno může podívat jinýma očima,
teprve teď dozrává doba k jinému hodnocení. Není náhoda, že o
minulost se zajímají mladí historici a tvůrci, osvobození od
resentimentů otců. Po pádu komunismu řekl Lech Walesa, že
skutečná svoboda nastane, až umřou všichni lidé z generace,
která žila v nesvobodě. Symbolizuje to i známý biblický
příběh: Mojžíš vedl Židy z Egypta čtyřicet let, než konečně
došli k zaslíbené zemi, protože chtěl, aby na cestě umřel
poslední, kdo si pamatuje otroctví.
Co pro vás znamená práce na filmu Hořící keř?
Studovala jsem v Praze na FAMU v době, kterou popisuje scénář
Štěpána Hulíka. Angažovala jsem se ve studentském hnutí,
ocitla jsem se i ve vězení, dobře jsem znala tehdejší
účastníky událostí. To, co jsem tu zažila, bylo pro mne
zásadní iniciační politickou i lidskou zkušeností, zanechalo
ve mně hluboké stopy, ovlivnilo můj pohled na svět a na lidi.
Není tedy divu, že v okamžiku, kdy mi poslali scénář se
silným, zajímavým tématem, přijala jsem to jako výzvu.
Rozhodlo i to, že text pojednával téma velmi pravdivě, citlivě
a vzrušujícím způsobem. Osud zaklepal na mé dveře a naznačil,
že bych se měla vrátit k tomu, co bylo pro mne důležité a co
třeba můžu pojednat způsobem, který bude zajímavý jak pro mne,
tak pro české publikum i pro diváky jiných zemí. Zkušenost
konce šedesátých let minulého století je totiž sice specificky
česká, ale současně univerzální.
Je pro vás tedy tento film srdeční záležitost?
Abych strávila rok nebo dva roky života s nějakou látkou a
obětovala jí všechnu energii, musí ten projekt pro mne
znamenat něco víc než jen nějaký džob, musí ve mně vzbudit
potřebu, abych ho vyprávěla zrovna já. Věřím, že tento film mi
pomůže vrátit se k určitým okamžikům a konkluzím mého života a
tvorby. Návrat do Česka je pro mne dost neobvyklou cestu do
minulosti a současně pokusem o aktualizaci toho, co se
odehrálo kdysi, ale co je stále důležité pro společnost.
Po dokončení filmu Jak zabít kněze o Jerzym Popieluszkovi,
zavražděném polskou státní bezpečností, jste řekla, že chcete
ukázat Poláky světu. Máte teď podobnou ambici – aby film o
Janu Palachovi ukázal světu Čechy?
To je jiná situace. Scénář k filmu Jak zabít kněze jsem začala
psát brzy po Popieluszkově vraždě, ještě za komunistů. Měla
jsem pocit, že je to velmi důležité téma a že právě já mám
šanci i povinnost o něm vyprávět. S Palachem jde o něco
jiného, vždyť už dvacet let vzniku takového filmu nic nebrání.
Jenže jak jsme o tom mluvili, dosud nebyl dostatek vnitřní
potřeby. A teď, když jsem se toho úkolu ujala, nedělám to jako
Johanka z Arku, která si myslí, že jediná třímá v ruce
pochodeň pravdy. Mám mnohem skromnější záměr, prostě si
myslím, že mohu být pro ten příběh přínosná. Když se to
podaří, bude mít film význam pro společenské vědomí v Česku a
snad i v zahraničí. Ale těžko mohu říct, že je pro mne
prvotní. Můj cíl je udělat dobrý film.
Když jste konfrontovala osobní prožitky z bouřlivého závěru
šedesátých let se scénářem Štěpána Hulíka, překvapilo vás něco
v jeho přístupu?
Víte, nejdřív jsem nevěděla, že to psal někdo tak mladý, znala
jsem jen text, ne autora. Scénář mě zaujal, překvapila mě jeho
pravdivost. Fakta, psychologie a motivace postav – vše bylo
zpracováno citlivě a s obdivuhodně moudrým nadhledem. Nic tam
nepůsobilo černobíle. Když jsem se pak setkala se Štěpánem,
překvapilo mě, jak to všechno mohl vědět, když je tak mladý.
Znovu se tu potvrdilo, že existuje něco jako umělecká empatie.
Abyste něco procítila přesně a pravdivě, nemusíte to sama
zažít.
Agáta Pilátová
Foto Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 27. 3. |
