|
|
Co
s Leninem? Čtěte Čechovu
 Jmenuje se Dora Čechova, narodila se prý ve vlaku na trase
Moskva–Praha, a přestože svým příjmením míří do Čech, její
prvotina Nechtěl jsem být Leninem, vydaná v pražském
Labyrintu, je bytostně ruská. A jistě ne poukazem na masového
vraha, kterého jednačtyřicetiletá debutantka vetkla, možná
lehce spekulativně, do titulu své knížky. Ani faktem, že všech
jedenáct povídek se odehrává v Rusku. Jde především o
autorčino výsostné téma a styl, jakým své variace zpracovává.
Jedná se skutečně o variace – a to pro „temnou strunu“
mezilidských vztahů. V příbězích se mění jen kulisy, které
autorka šikovně rozestavila od druhé světové války po
současnost stejně jako v nejrůznějších lokalitách ex-SSSR.
Těžiště zůstává jedno: lidská míjení, tragická nesetkání,
zmarněné šance, nepřekonatelné ztráty, pozvolné rozpady druhdy
posvátných pout. A to na všech možných úrovních: rodinných a
mimorodinných, ryze přátelských i účelně pracovních.
Je jasné, že lásce, vyrostlé za takových podmínek, musí
sekundovat smrt – v důrazu na tohle pouto je možná Čechova
romantičkou. Pozoruhodnější je ale její výrazová syrovost,
nesentimentálnost, odstup, s nimiž své téma opracovává. Je
sice melancholická, má se svými tragickými hrdiny soucit, ale
vždy jaksi „filmově“: rychlým záběrem a ostrým střihem. A
ještě v jednom jim fandí – důrazem na „starý“, vlastně
outsiderský a neužitečný svět, který vesměs reprezentují.
Pokud jde o Rusko, dalo by se mluvit jistě o autorčiných
inspiracích Buninem, možná Čechovem; v Čechách by jí snad
konvenovala prvotina Petry Soukupové. Ale dost příměrů: Dora
Čechova je autorkou, která obstojí sama. Knížkou Nechtěl jsem
být Leninem to dala najevo jasně.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
