|
|
Rembrandt aneb Dietní ochutnávka
O výstavním programu Národní galerie si její zainteresovaní
návštěvníci přestali činit iluze již za časů působení Milana
Knížáka v čele této instituce. Za nového vedení Vladimíra
Rösela se dosud nezměnilo ničehož a snad by to ani nevadilo;
za světovým uměním jsme uvykli jezdit i chodit jinam než právě
do objektů Národní galerie. Jen kdyby se titulem současné
výstavy, svým způsobem vskutku významné, nezachovala tato
bývalá první dáma českého galerijního provozu natolik
pokrytecky.
Vždyť jak jinak nazvat nedůvtipný, omezeně obchodnické myšlení
sugerující název současné výstavy Rembrandt & Co. (potrvá do
27. května), než pokrytectvím, marketingovým balamucením
návštěvníků v situaci, kdy jinak zodpovědně připravená výstava
těží z pouhých dvou Rembrandtových obrazů, z nichž jeden je
navíc součástí stálé výstavní kolekce ve Šternberském paláci.
Jakkoli jsou tyto obrazy estetickým vyvrcholením vystaveného
souboru, jeho významové jádro je vytvořeno díly z kmenového
fondu Národní galerie, obohacené zápůjčkami ze sbírek,
povětšinou opět domácích.
Než, obraťme pozornost raději k nezávislým kvalitám, jež
výstava přirozeně skýtá. Více než sto třicet obrazů a na
osmdesát grafických listů představuje vskutku „osvětovou“
přehlídku vrcholných děl holandského umění 17. a počátku 18.
století. Podle kurátorů (v čele s Anjou K. Ševčík) bylo cílem
projektu přiblížit divákům provoz Rembrandtovy dílny, kterou
mezi lety 1628 až 1663 prošlo odhadem více než padesát žáků.
Právě mnohá jejich díla z českých sbírek byla při této
příležitosti podrobena důkladnému restaurátorskému průzkumu,
který u některých z nich pomohl určit skutečné autory či
identifikovat náměty. Tak se mohla výstava stát zhodnocením
pětileté badatelské práce jak restaurátorů, tak historiků
umění.
Rembrandtovu dobu bylo zajisté třeba připomenout, nově objevit
a vyjevit, a to v celé její kulturotvorné šíři. Nizozemští
malíři tehdy nalezli dosud nepoznanou námětovou a tematickou
rozmanitost, odpovídající mnohosti výtvarných výrazů.
V tehdejším Amsterodamu, vzkvétajícím obchodním městě
osvobozeného státu, se jim dařilo dobře, Rembrandtovi
samotnému lépe než jiným: byl zahrnován množstvím portrétních
objednávek, takže maloval průměrně dvě podobizny měsíčně.
Jakkoli časově přináležel baroku a z jeho forem přejal
kompoziční základy, ornamentálnost, osvětlení a především
vznícenou imaginaci, ve skutečnosti již Rembrandt baroko
přesahoval odklonem od alegoričnosti a patosu, hledáním
námětové pravdivosti, jakož i odvážným odmítnutím dobového
pojetí krásy. Lze dokonce říci, že postupným překonáváním
vnějškové výrazové efektnosti a prohlubující se niterností
svých prací byl stále více vzdalován dobovému duchu, své
současnosti. Obraz Muže v orientálním kostýmu, zapůjčený
z Rijksmusea v Amsterodamu, dokládá, že jde o tentýž model, s
jehož podobou se můžeme průběžně setkávat v Učenci ve studovně
ve stálé sbírce Národní galerie. Zajímavým jevem jsou zde dvě
identity tohoto modelu: tvrdý a nesmlouvavý výraz prvého
oproti nazřené moudrosti a rozvaze druhého zpodobnění.
Plastické jednotlivosti jsou v obou dílech prostorově
sjednoceny pomocí světla, zcelujícího podobu, strukturu obrazu
i jeho atmosféru.
Vysokou kvalitou je pak nadána i kolekce osmi desítek
grafických listů nizozemských tvůrců, především Rembrandtových
leptů a suchých jehel, jejichž technické rozvíjení i vzájemné
kombinace vyjevují jeho bytostné experimentátorství: umělec
byl ostatně ve své době vnímán jako největší osobnost nejen
v malbě, ale i v grafice, již chápal jako médium rovnocenné s
malířstvím.
Je to vlastně paradox. Výstava, jejímž cílem bylo oslovit
veřejnost i oním vskutku prostomyslným názvem, se může stát
právě pro veřejnost jistým zklamáním. A naopak: díky
několikaleté práci odborníků, ústící ve velký soupisový
katalog, je jejím nejvlastnějším smyslem nadčasový užitek pro
ty, o které současným „ekonomizátorům“ v Národní galerii jistě
vůbec nešlo, tedy pro historiky umění.
Jaroslav Vanča, scenárista, výtvarný teoretik |
