Číslo 14 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s filmovou režisérkou.
Agnieszkou Hollandovou.




 

 

Jakub Kamberský, publicista

O hrách, které nezestárly

Druhý březnový týden přinesl na rozhlasových vlnách pěknou řádku repríz pořadů mladšího či staršího data, někdy vpravdě neprávem zapomenutých. Pro účely tohoto textu vybírám tři dramatické pořady a začnu pěkně od konce.
Nedělní večer 11. března jsme mohli zasvětit poslechu hry Děti soudního dvora z pera Michela Cournota a v sevřené režii Josefa Henkeho (1964). Dvojka Českého rozhlasu ji zařadila v rámci miniprofilu věnovaného hereckému umu Václava Vosky. Ten v roli soudce-lidumila dokazuje, že takzvané neviditelné herectví v letech šedesátých rozhodně nezaostávalo za tím divadelním, filmovým či televizním. Navíc téma mladistvých delikventů ani po letech nezestárlo.
Něco obdobného se dá tvrdit i o rozhlasové pohádce „pro dospělé“ Símurgh (mluva ptáků), kterou napsal Jan Vedral a Dvojka ji odvysílala v čase pravidelné nedělní pohádky. Příběh o hledání charakteru i cesty sama k sobě nastudoval režisér Dimitrij Dudík roku 2004. Jako by se zdálo, že poselství příběhu je v dnešních dnech pro nás stále aktuálnálnější.
Třetím rozhlasovým zážitkem, o kterém se chci se čtenáři podělit, byl na Vltavě ve čtvrtek 8. března poslech dokumentární hry Rolfa Defranka Vaše jméno je uvedeno v protokolu. Jde o mozaiku sestavenou podle dokumentů z konference ve Wannsee 20. ledna 1942, kde bylo nastoleno řešení židovské otázky, doplněnou o výslechy nacistických pohlavárů a různá další svědectví – ať už přeživšího pamětníka pogromů, či profesora Kempnera, který pět let po klíčové konferenci objevil patřičné protokoly o jednání a inicioval v Norimberku soudní líčení s některými aktéry.
Hra měla premiéru sice už roku 1990, ale i dnes se dá mluvit o jejím zdrcujícím účinku. Člověku je vyloženě úzko, když slyší pohnutá svědectví, jímá jím vztek při mlžení, vykrucování a vědomém lhaní odpovědných za všechny hrůzy, které byly na židovských občanech – a nejen na nich – páchány. Jako určitý apel nám stále může znít názor Roberta Kempnera pronesený bezmála před třiceti lety, že malé ryby byly potrestány, ale ty velké si běhají po svobodě, že masivní propouštění odsouzených v padesátých letech je smutnou historií německé justice a že je třeba o všem mluvit a varovat a poučit tak mladou generaci, zejména pak sympatizanty zločinů nacismu a jejich představitelů. Jak aktuální dodnes.



  Vyznání publiku
  Zpěvník Jana Buriana
 
  Co s Leninem?

  Pořiďte si  
 
  Dietní ochutnávka
  Navštivte