|
Jakub
Kamberský, publicista
O hrách, které nezestárly
Druhý březnový týden přinesl na rozhlasových vlnách pěknou
řádku repríz pořadů mladšího či staršího data, někdy vpravdě
neprávem zapomenutých. Pro účely tohoto textu vybírám tři
dramatické pořady a začnu pěkně od konce.
Nedělní večer 11. března jsme mohli zasvětit poslechu hry Děti
soudního dvora z pera Michela Cournota a v sevřené režii
Josefa Henkeho (1964). Dvojka Českého rozhlasu ji zařadila v
rámci miniprofilu věnovaného hereckému umu Václava Vosky. Ten
v roli soudce-lidumila dokazuje, že takzvané neviditelné
herectví v letech šedesátých rozhodně nezaostávalo za tím
divadelním, filmovým či televizním. Navíc téma mladistvých
delikventů ani po letech nezestárlo.
Něco obdobného se dá tvrdit i o rozhlasové pohádce „pro
dospělé“ Símurgh (mluva ptáků), kterou napsal Jan Vedral a
Dvojka ji odvysílala v čase pravidelné nedělní pohádky. Příběh
o hledání charakteru i cesty sama k sobě nastudoval režisér
Dimitrij Dudík roku 2004. Jako by se zdálo, že poselství
příběhu je v dnešních dnech pro nás stále aktuálnálnější.
Třetím rozhlasovým zážitkem, o kterém se chci se čtenáři
podělit, byl na Vltavě ve čtvrtek 8. března poslech
dokumentární hry Rolfa Defranka Vaše jméno je uvedeno v
protokolu. Jde o mozaiku sestavenou podle dokumentů z
konference ve Wannsee 20. ledna 1942, kde bylo nastoleno
řešení židovské otázky, doplněnou o výslechy nacistických
pohlavárů a různá další svědectví – ať už přeživšího pamětníka
pogromů, či profesora Kempnera, který pět let po klíčové
konferenci objevil patřičné protokoly o jednání a inicioval v
Norimberku soudní líčení s některými aktéry.
Hra měla premiéru sice už roku 1990, ale i dnes se dá mluvit o
jejím zdrcujícím účinku. Člověku je vyloženě úzko, když slyší
pohnutá svědectví, jímá jím vztek při mlžení, vykrucování a
vědomém lhaní odpovědných za všechny hrůzy, které byly na
židovských občanech – a nejen na nich – páchány. Jako určitý
apel nám stále může znít názor Roberta Kempnera pronesený
bezmála před třiceti lety, že malé ryby byly potrestány, ale
ty velké si běhají po svobodě, že masivní propouštění
odsouzených v padesátých letech je smutnou historií německé
justice a že je třeba o všem mluvit a varovat a poučit tak
mladou generaci, zejména pak sympatizanty zločinů nacismu a
jejich představitelů. Jak aktuální dodnes. |