|
|
Rozhlasové vlny Karla Kyncla
Když se na 1. dubna 1997 chystalo udílení výročních cen
Českého rozhlasu, těžko si někdo představoval, že večer už
jeden z laureátů nepřijde. V okamžiku, kdy se tehdejší
generální ředitel rozhlasu Vlastimil Ježek podepisoval pod
listinu se jménem Karel Kyncl, netušil, že do slavnostního
ceremoniálu se vloudí černý odstín písmen in memoriam. Na
začátku letošního dubna už tomu bude patnáct let. Při této
příležitosti připomene Karla Kyncla v sobotu 7. dubna v 19.10
pořad ČRo 2 – Praha RozHraní.
Ty rozhlasové vlny z nadpisu článku nemají znamenat jen
elektromagnetické kmitání, ale spíše Kynclovo rozhlasové
objevování se a mizení v různých epochách. V roce 1948 zazářil
s Pavlem Kohoutem na MEVRU. „Ti dva“, jak se pro lepší
zapamatování hlásili posluchačům, tu pracovali pod vedením
„vynálezce“ rozhlasové popularizace vědy Josefa Koláře. Jak
později Karel Kyncl vzpomínal, dostali od něho pokyn, aby
dělali cokoli, jenom ne hlouposti.
Zrod rozhlasáka
 Měli
k dispozici plně vybavené veletržní prosklené rozhlasové
studio, malý sál pro publikum a věhlasnou revoluční vlnu 415
metrů, na níž jako stanice Praha III směli po dobu trvání
MEVRA vysílat živě. Parádní podmínky, kterými Kyncl s Kohoutem
disponovali, však měli své čertovo kopýtko. Pavilon měl totiž
původně patřit společnosti BBC (první slabika slova MEVRO
znamená mezinárodní). Jenže Britové odřekli účast. Vadila jim
poúnorová totalita. A tak Josef Kolář dostal za úkol pavilon a
program nějak naplnit. Říká se tomu z nouze ctnost, ale zase
se díky tomu zrodil rozhlasák Karel Kyncl. Metafyzika tehdy
věru nebyla v módě, ale přece připusťme, že u tohoto zrodu
byly obligátní tři sudičky. První prorokovala Kynclovi
inteligenci, vnímavost a žurnalistickou bravuru. Druhá přidala
dar neopakovatelné dikce a intonace, díky které se posluchači
nemohou v řečníkovi mýlit. Třetí sudička ovšem musela jinak:
Veškeré tvé konání bude ovlivňovat politická ideologie, jež si
tě zprvu podmaní, ale později vyvrhne na okraj společnosti.
Tvůj osud, na rozdíl od tvých reportáží a pořadů, bude
neoriginální. Budou ho nazývat typickým osudem 20. století.
Novinářské (ne)štěstí
Přes zkušenost v armádní redakci vynáší Karla Kyncla druhá
rozhlasová vlna mezi znamenité členy zahraniční rubriky –
oficiálněji řečeno do Redakce mezinárodního života. Z té doby
se konečně v rozhlasovém archivu objevují četné nahrávky
zpravodajských příspěvků, zejména z USA a později z Vietnamu.
Mnozí považují za vrchol jeho tehdejšího působení reportáž o
atentátu na prezidenta Kennedyho, kdy Karel Kyncl referoval o
aktuálním dění přímo při sledování televizní obrazovky.
Úctyhodný výkon, to je bez debaty, ale co je staršího než
včerejší noviny? Mezi archivními pásky se značkou Kyncl je
však jeden nadčasový snímek se jménem Jiří Voskovec. V říjnu
1963 vznikla nahrávka, jejíž osud nemohl být Kynclovi
v okamžiku natáčení vůbec jasný. Poprvé od doby, kdy Jiří
Voskovec natrvalo odešel z Československa, měl možnost mluvit
česky do mikrofonu našeho rozhlasu. Karel Kyncl mu to umožnil,
ačkoli nevěděl, jestli nahrávku po doručení do Prahy okamžitě
nesmažou nebo přinejmenším nezamknou do trezoru. Nesmazali,
nezamkli, vysílali. A tak se nám dochoval dokument, kde si
pochutnáme na Voskovcově jazyku a myšlenkových pochodech.
RozHraní ho uvede celý. Z dalších Kynclových příspěvků
vybereme pasáž třeba o kuriózní a velmi těžko pochopitelné
situaci – americké televize prý necitlivě přerušují vysílání
uměleckých filmů reklamou. Kdo by si to uměl představit?! Nebo
o tom, jak pošetilí Američané urputně sledují cosi, čemu se
říká hitparáda.
Třetí vlna
Ale nemylme se. Karel Kyncl USA nepomlouval v duchu tupé
propagandy. Nezapomeňme, že první sudička mu přiřkla
inteligenci a vnímavost. Moc dobře rozpoznal, co je za oceánem
dobré a co – s prominutím – pitomé. Ocenil kosmický program,
ale vpletl do komentáře zároveň kritiku vietnamské války. I tu
poznal osobně a dodnes v archivu leží magnetofonové pásy
s neupravenými reportážními záběry z vesnice Hai-Nian. Ke
konci šedesátých let se pak Karel Kyncl angažoval v rámci tzv.
pražského jara 68, vysílal Písničky s telefonem – na svou dobu
odvážné publicistické pořady. Nemá však cenu hledat hlas Karla
Kyncla mezi záznamy z 21. srpna. Jak o více než dvacet let
později řekne v prvním „posametovém“ rozhovoru pro
Československý rozhlas (ta třetí sudička se asi musela náramě
bavit, když ho viděla v podstatě ve stejné úloze, v jaké byl
kdysi u Kynclova mikrofonu Voskovec), opustilo ho v srpnu
šedesát osm novinářské štěstí. V době invaze byl totiž
pracovně v Japonsku. Tak skončila druhá vlna Karla Kyncla na
vlnách našeho rozhlasu.
A ta třetí už je známa i většině mladších posluchačů. RozHraní
věnované 15. výročí Kynclova odchodu samozřejmě uvede také
několik nahrávek ze zápisníku zahraničního zpravodaje Karla
Kyncla, jehož hlasu a dikci se zkrátka nedalo odolat ani de
facto na sklonku jeho života, když vysílal z Velké Británie.
RozHraní s Karlem Kynclem slibuje sobotní večer plný dobré
češtiny a vět s nenapodobitelnou intonační tečkou.
Tomáš Černý, redaktor ČRo 3 – Vltava
Rozhlasová legenda Karel Kyncl |
