|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista
Archeologie politického středověku
Občas mi někdo řekne, piš, nebo pište, pane Vančo, hlavně o
politice, jako by bylo škoda myšlenek psát dnes o něčem jiném.
Ale, říkám si, vždyť já přece o té zlopověstné politice píšu,
i když o ní nepíšu, tak jako ryba smrdí od hlavy, funguje i
efekt motýlích křídel a v jistém smyslu – jak napsal Ray
Bradbury ve své slavné sci-fi povídce – každý zašlápnutý motýl
zpětně vzato žaluje na stávajícího předsedu vlády nebo aspoň
nějaké té partaje.
Vždyť co dnes není politika? K politice jsou více než dříve
vztaženi svým míněním i odborníci z ranku filosofie,
náboženství či historie. Což o to, třeba takové husitství, to
bylo politikum i za bolševika, dnes je zas čímsi unapetýtlich
pro kdejakého estétského fouňu. Inu, to jejich mrzké,
středověce nízké a hulvátské ničení všeho krásného... Kochám
se takhle přicházejícím jarem, přípražský výlet mne dovedl na
okraj obce Hostivice, a vtom narazím na odkryv archeologických
vykopávek, na první pohled něco výjimečného, celá osada se
středověkými sklepy, zbytky studně, pece; člověk zrovna cítí,
že je na místě faktického prolnutí čehosi důležitého
z minulosti s významově rozplizlým dneškem. Onou rozplizlostí
mám na mysli třeba ty ohyzdné mamutí plechové krabice, jež
před pár lety stačily esteticky zaneřádit krajinu z druhé
strany železniční trati. Tak si to tu usebraně a fascinovaně
prohlížím, archeologové už svou práci evidentně skončili, byla
jim ukončena, říká mi zřejmě jeden z nich, muž, který si to tu
také vštěpuje do paměti, jako by se loučil s tou načas
zjevenou minulostí. Na pohříchu krátký čas; s příhodnějším
počasím bude prý raně středověké zdivo vybagrováno, aby byl
umožněn další růst oněch tolikrát již esteticky, ale i morálně
odsouzených skladů zbytečného zboží. To co by jinde – říká
onen odborník – zakonzervovali, zpřístupnili lidem jako
archeologický park, chlubili se tím – dodávám já – tady zhubí,
vydrancují nemyslící stroje, obsluhované nemyslícími lidmi,
jimž to nakázali jiní nemyslící lidé, jimž to umožnili
odpovědní, snad vzdělanější, leč rovněž nemyslící lidé. Lidé
bez vědomí souvislostí, bez citu k hodnotám nadosobním, bez
prožitku historické zkušenosti, bez chuti po poučení, bez
zodpovědnosti k dalším generacím, které by to tak třeba chtěly
nechat, které by to nenechaly zplanýrovat a zplundrovat.
Nepíši zde samozřejmě jen o Hostivici; nedávno bylo zničeno
sídliště neznámé prehistorické kultury u rovněž přípražských
Roztok technokraticky vytrasenou silniční spojkou. Není to
snad politika, jakkoli na té nejnižší úrovni, že radní tu či
onde dávají volnou ruku oné bestii triumphans, pojmenované
takto kdysi Vilémem Mrštíkem, že se jí nevzpírají, že se jí
nechají pohltit, že jsou vůči nátlaku současnosti natolik
zbabělými na úkor vlastní cti a jejího budoucího úroku? Až ty
plechové krabice nechá jednou čas zreznout a rozpadnout se, či
je ještě dříve odvane vítr oněch nevyzpytatelných dějin,
nezbude pod nimi nic, než naše, tedy i jejich vybrakovaná
minulost. Ta minulost, která znervózňuje a straší lidi hloupé,
vždy strašívala. Ti, kteří dnes – mimo vědomí historického a
právě že politického kontextu – odsuzují povýtce ideologické
obrazoborectví husitů (a ne již třeba kalvinistů či hugenotů),
si neuvědomují, že projevem téhož je současné oportunní
odklízení projevů hmotné kultury minulého režimu. Mamlasovský
pocit, že takto na onu dobu zcela zapomeneme, se nám může
v důsledcích leda vymstít, příkladem budiž ostudné odtesání
prvorepublikového dělnického pozdravu Práci čest ze sousoší
tzv. Váňova kamene, iniciované novodobými svazáčky
z kladenského gymnázia. Tedy politikou odlidštěnými
převodovými pákami aktuální ideologie, již jedině jsou schopni
v kamenném vzkazu minulosti nahlédnout. Genius loci, samotnou
historii už ne. Alespoň dokud se sami nestanou objektem jejích
paradoxů... |
