|
O jedné obludné manipulaci s realitou
České televizi patří velký dík za to, že v neděli 28. dubna
(ČT2, 22.05) zařadila do vysílání otřesnou výpověď Nedokončený
film izraelské režisérky Yael Hersonskiové. Snímek přibližuje,
jak nacisté roku 1942 natáčeli ve varšavském ghettu
(pseudo)dokument, který měl v co nejodpudivějších odstínech
vykreslit tamní obyvatelstvo, téměř půl milionu živořících
lidí vtlačených na minimální prostor, a ukázat, jak by
vyhlížel svět, kdyby jej židé ovládli: pro úzkou vrstvičku
blahobyt, pro zbytek chudoba a strádání. Vždyť ghetto si přece
spravovali sami, takové bylo základní zlovolně demagogické
východisko.
Jenže pořízený materiál nebyl nikdy zpracován, veškeré plány
zhatilo povstání, které v ghettu o rok později vypuklo a vedlo
k jeho naprosté zkáze. Režisérka se rozhodla ponechat
neozvučené torzo v původním stavu, promítání jednotlivých
kotoučů dokonce vybavuje předělem, když filmový pás vyjíždí z
promítacího přístroje, a zachycuje vkládání dalšího dílu.
Snaží se dohledat a začlenit různá svědectví pro osvětlení
toho, co němečtí kameramani zaznamenali.
Hersonskiová zjišťuje, za jakých ponižujících okolností
vznikaly scény odehrávající se v restauraci, v divadle, při
rituální koupeli nebo během honosného pohřbu. Chystaný projekt
měl zachytit široké spektrum židovských aktivit v ghettu,
poukázat na sobectví a absenci solidarity – a zejména
zdůraznit bezcitnost židovské rasy, kdy otupělí lidé lhostejně
míjejí mrtvoly povalující na chodníku. Nedobrovolní aktéři
natáčení však neměli na vybranou, když se surově nahnáni
ocitli před dirigujícími „tvůrci“.
Film přebírá veškeré původní záběry včetně netečného svozu
mrtvých těl, obřezání na smrt vychrtlého novorozence, byť v
tomto případě detaily odsunula do rozostřeného pozadí.
Režisérka je promítla přeživším pamětníkům a své vyprávění
postavila na postižení jejich reakcí, někdy i mimoverbálních –
stačilo pouhé sklopení očí. Velký důraz položila na dohledání
archivních pramenů, které by blíže objasnily dění v ghettu i
samotné natáčení. A daří se jí propojit informace přímo k
místům, jichž se týkají. Zazní rovněž výpověď – jakkoli
zprostředkovaně – jediného identifikovaného kameramana.
Nedokončený film dovoluje nahlédnout do obludné manipulace s
realitou, jak se projevuje v uměle inscenovaných výjevech,
které měly být vnímány jako ryze dokumentární. A přiznejme si,
že ani dnes nemáme vždy jistotu, zda dokumenty nejsou také
uměle inscenované či aspoň upravované...
Jan Jaroš, filmový publicista
|