O jedné obludné manipulaci s realitou

České televizi patří velký dík za to, že v neděli 28. dubna (ČT2, 22.05) zařadila do vysílání otřesnou výpověď Nedokončený film izraelské režisérky Yael Hersonskiové. Snímek přibližuje, jak nacisté roku 1942 natáčeli ve varšavském ghettu (pseudo)dokument, který měl v co nejodpudivějších odstínech vykreslit tamní obyvatelstvo, téměř půl milionu živořících lidí vtlačených na minimální prostor, a ukázat, jak by vyhlížel svět, kdyby jej židé ovládli: pro úzkou vrstvičku blahobyt, pro zbytek chudoba a strádání. Vždyť ghetto si přece spravovali sami, takové bylo základní zlovolně demagogické východisko.

Snímek přibližuje, jak nacisté roku 1942 natáčeli ve varšavském ghettu (pseudo)dokument, který měl v co nejodpudivějších odstínech vykreslit tamní obyvatelstvo

Jenže pořízený materiál nebyl nikdy zpracován, veškeré plány zhatilo povstání, které v ghettu o rok později vypuklo a vedlo k jeho naprosté zkáze. Režisérka se rozhodla ponechat neozvučené torzo v původním stavu, promítání jednotlivých kotoučů dokonce vybavuje předělem, když filmový pás vyjíždí z promítacího přístroje, a zachycuje vkládání dalšího dílu. Snaží se dohledat a začlenit různá svědectví pro osvětlení toho, co němečtí kameramani zaznamenali.
Hersonskiová zjišťuje, za jakých ponižujících okolností vznikaly scény odehrávající se v restauraci, v divadle, při rituální koupeli nebo během honosného pohřbu. Chystaný projekt měl zachytit široké spektrum židovských aktivit v ghettu, poukázat na sobectví a absenci solidarity – a zejména zdůraznit bezcitnost židovské rasy, kdy otupělí lidé lhostejně míjejí mrtvoly povalující na chodníku. Nedobrovolní aktéři natáčení však neměli na vybranou, když se surově nahnáni ocitli před dirigujícími „tvůrci“.

Film přebírá veškeré původní záběry včetně netečného svozu mrtvých těl, obřezání na smrt vychrtlého novorozence, byť v tomto případě detaily odsunula do rozostřeného pozadí. Režisérka je promítla přeživším pamětníkům a své vyprávění postavila na postižení jejich reakcí, někdy i mimoverbálních – stačilo pouhé sklopení očí. Velký důraz položila na dohledání archivních pramenů, které by blíže objasnily dění v ghettu i samotné natáčení. A daří se jí propojit informace přímo k místům, jichž se týkají. Zazní rovněž výpověď – jakkoli zprostředkovaně – jediného identifikovaného kameramana.
Nedokončený film dovoluje nahlédnout do obludné manipulace s realitou, jak se projevuje v uměle inscenovaných výjevech, které měly být vnímány jako ryze dokumentární. A přiznejme si, že ani dnes nemáme vždy jistotu, zda dokumenty nejsou také uměle inscenované či aspoň upravované...

Jan Jaroš, filmový publicista



  Vzpomínka na jeden pláč
  Zpěvník Jana Buriana
 
  Zelenkova Responsoria

  Pořiďte si  
 
  Filla: torzo, ale živé
  Navštivte