|
|
 Jiří
Kamen,
rozhlasový redaktor, spisovatel
Rozhovory často začínají dětstvím, proč tedy nectít tradici:
Do dětství se vrací i vaše nová knížka. Jediné, na čem se
literární kritici dokázali shodnout, bylo to, že si nevědí
rady, kam ji žánrově zařadit. Může být rodovou kronikou,
montáží, panoramatickým románem... Vy sám jste už v roce 1984
označil svou knížku Zlatý Petr za imaginativní prózu s prvky
grotesky, což docela dobře sedí i na Kinžál. Myslíte na
žánrovou formu, když píšete?
Rád se pohybuji mezi žánry, takže ona žánrová nezařaditelnost
mi vyhovuje. Na druhé straně svět románu je velmi otevřený a
lze do něj uvádět i takříkajíc „nerománové“ žánry. Při psaní
vždycky hledám formu, je to pro mě klíčová záležitost; k mé
oblíbené četbě patří ruští formalisté a čeští strukturalisté,
z beletrie třeba Laurence Stern. Ostatně hledáním formy se rád
bavím také při přípravě složitějších rozhlasových kompozic.
Když začínám psát knížku, vždycky si připadám, jako bych byl
úplně na začátku a učil se psát. Psaním se chci překvapovat.
Největším zdrojem překvapení při psaní je právě forma. Aspoň
pro mě.
Literárním tématem téměř všech vašich knih je Kolín, vaše
rodné město. Svou tvorbou mu postavili památník výtvarníci
Václav Radimský, Jaromír Funke a Josef Sudek, samozřejmě
režisér Miloš Forman – ale mezi příslušníky vašeho „cechu“
jste osamocený. Nebo se mýlím?
Tohle město by si určitě zasloužilo víc literární pozornosti.
Velmi si cením knížky esejů Petra Dena, vlastním jménem
Ladislava Radimského, Pětkrát Kolín, kterou vydal další
Kolíňák, významný nakladatel Otakar Štorch-Marien s Funkeho
kolínskými fotografiemi. Líbí se mi Denova „větrná růžice“
zaznamenávající rozložení vůní a zápachů města v čase a
prostoru. Kolín je městem spousty vůní a zápachů. Nedaleká
Kutná Hora má jednu převažující vůni: tabák z místní
tabákovky. Voní sladce.
Miloš Forman v Kolíně natočil vedle první části Konkurzu svůj
slavný film Černý Petr, jedna z vašich knížek se jmenuje Zlatý
Petr. Shoda asi nikoli náhodná. Jaký je mezi těmito dvěma
Petry vztah?
Ironický, lépe řečeno sebeironický. Takhle jsem se v roce 1984
přihlásil k tradici kolínských literárních i filmových obrazů,
tedy i k tomu Formanovu.
Ve Zlatém Petru vypadá chrám svatého Bartoloměje jako obrovská
lokomotiva, která odváží celé město do noci – zůstává jen
mlčenlivé Labe. Město, které se každý večer promění v sen...
Ambivalence, dvojznačnost vidění světa, princip, který vaši
tvorbu provází a stále sílí. Literární kritici si kladou
otázky, co ve vašich knihách se skutečně odehrálo a co je
fikce. Je to vůbec důležité?
Myslím, že není. I když na některých reáliích trvám. V Kinžálu
píšu o Franzi Kafkovi a o tom, jak si oblíbil Bílkův pomník
Jana Husa v Kolíně. Kafkův obdiv k této soše dokládají pasáže
v jeho korespondenci s Maxem Brodem. Ale například
v biografickém románu o německy píšícím básníkovi Hugo
Sonnenscheinovi jsem si vymyslel, že v roce slavné Rodinovy
návštěvy Moravy se Hugo stal králem Jízdy králů. Na druhé
straně se to klidně mohlo stát, protože v čase Rodinovy
návštěvy bylo Sonnenscheinovi dvanáct let, což je ideální věk
pro krále Jízdy králů. Později přišel problém: básníkův syn
Ilja žijící v Kanadě mé historce uvěřil. Občas mi pošle mail a
vyptává se na podrobnosti.
Hugo Sonnenschein není jediná reálná postava, jíž jste se
věnoval. Napsal jste doktorskou disertaci o Emilu Arturu
Longenovi, posléze jste o něm vydal biografický román Toulavý
kůň a na Vltavě se občas reprízuje vaše rozhlasová hra na
stejné téma. Co vás k němu přitahuje?
Zajímal jsem se odjakživa o kabaret, cirkus, o komické
herectví a moderní divadlo. Navíc Longenův bouřlivý život
přímo vnucoval románové zpracování. A co se týče rozhlasové
hry na toto téma, dovolte poznámku, která tak trochu utíká z
vaší otázky. Longena tu představuje Petr Čepek a jen málokdy
jsem v rozhlase zažil, že by herec tak realizoval mou
představu o postavě.
Figuroval rozhlas ve vašich představách o budoucnosti, když
jste si vybral jako studijní obor vědu o umění?
Uměnověda mi připadala jako ideální obor pro člověka, který se
chce věnovat literatuře. A já se chtěl věnovat psaní už na
gymnáziu. Bylo to dost pragmatické rozhodnutí. Na nic jiného
jsem se necítil. Jsem manuálně nezručný, mám „uměleckou“ paměť
– pamatuji si obrazy, vůně, nálady, situace –, naopak potíže
mám s „doslovnou“ pamětí: nepamatuji si čísla, ve škole jsem
básničky od Máchy a Nerudy vyprávěl svými slovy. Kdysi mě
v Bulharsku donutili, abych ve vyprodaném divadle recitoval
svoji básničku, a když jsem řekl, že žádnou zpaměti neznám,
považovali to za vtip. Vydal jsi přece dvě knížky poezie,
řekli mi. Ze zoufalství jsem tam recitoval slova písničky
Skákal pes přes oves, protože něco jsem tam říct musel. Strach
z ticha je i důsledek mé práce v rozhlase. Ticho je to
nejhorší, co vás může při vysílání potkat. Bulhaři ten podvod
naštěstí nerozpoznali. Zatleskali.
Milan Pokorný
Foto Tomáš Vodňanský
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 17. dubna. |
