|
|
 Vzpomínka
na jeden pláč
Před nedávnem jsem prodělal „významné životní jubileum“, a tak
mě pozvali i na několik rozhovorů do médií. V Radiožurnálu
sice nepustili žádnou mou píseň, ale při vyprávění o své nové
desce jsem si zase mohl vyslechnout zpěváka Petra Koláře,
uleželý hit skupiny Alphaville a píseň z filmu Pretty Woman,
což také mělo svůj půvab. Na ČT24 i na Frekvenci 1 se mě pak
moderátoři shodně zeptali, jak se dneska dívám na to, že jsme
kdysi v televizním pořadu rozplakali mistryni světa v aerobiku
Olgu Šípkovou. Asi je to důležitá otázka, tak se pokusím na ni
odpovědět trochu zeširoka.
Mám za sebou zhruba sto padesát televizních rozhovorů s
různými lidmi a vždycky jsem tu práci považoval za jakýsi
doučovací kroužek života. Ty rozhovory se dají rozdělit na dva
typy. První byla takzvaná Posezení, k nimž jsme si s
režisérkou Janou Hádkovou zvali hosty, které jsem obdivoval, a
chtěl jsem, aby se tyto pocity přenesly i na diváctvo. Říkal
jsem si vždycky, že chci být kobercem, na kterém by moji hosté
mohli tančit, a byla to radostná práce.
Druhý typ rozhovorů byl pro mne naopak někdy až utrpením.
Pořad se jmenoval Burianův den žen a hlavními spoluautory byli
Vít Klusák a Filip Remunda. V tomto případě nebylo cílem
informovat o životě a díle našich hrdinek ani jim dělat
reklamu, ale spíš jim položit na první pohled jednoduchou
otázku: Proč děláte to, co děláte, právě tím způsobem, jakým
to děláte?
Hned v prvním pořadu, jehož protagonistkou byla pornoherečka,
která zrovna shodou okolností očekávala potomka, jsem zjistil,
že je to úplně jiný druh práce, než jsem dosud dělal. Když mi
pornomanželé pohoršeně vyprávěli, jak se chtěli vzít v
kostele, ale panu faráři se to nelíbilo a chtěl po nich, aby
alespoň projevili lítost nad svým způsobem obživy, přistihl
jsem se, že mám tendenci tomu faráři před kamerou souhlasně
přikyvovat. Byl jsem zvyklý se zvědavě vyptávat, ale ne
totálně nesouhlasit, jenže jsem se to musel rychle naučit,
abych nevypadal, jako že jsme všichni jedna prima parta. A pak
přišly ty neslušné otázky: těhotné pornoherečky jsem se
zeptal, co řekne, až se její dítě zeptá, čím se živí maminka a
tatínek. Řekla, že „rejpu“, a jestli prý nepřestanu, nebude
dál natáčet. Slavného moderátora jsem se zeptal, jestli mu
nepřipadá nechutné, když v televizním pořadu žoviálně
konverzuje s Českou Miss o tom, jestli je opravdu ještě panna.
Řekl, že ne a že to diváky zajímá. Zpěvačky spotřebních šlágrů
pop-music jsem se zeptal, jestli jí nepřipadá divné zpívat
takové kýče, když vystudovala kulturologii na Filozofické
fakultě. Namísto odpovědi se mě zeptala, kolik mi je let.
Ministryně kultury, která odstoupila z funkce po dvou týdnech
úřadování, jsem se zeptal, proč to vzdala. Pravila, že je to
tajemství. A tak jsem se i majitelky fitness centra ptal
podobným způsobem – chtěl jsem, aby mi jako podnikatelka
vysvětlila, proč dělá to, co dělá, právě tím způsobem, kterým
to dělá. Ptal jsem se tak dlouho, až se rozplakala před
kamerou a zrušila natáčení. Byla to oboustranná prohra,
nedozvěděli jsme se nic, a tak abychom to celé zlehčili, šli
jsme si s panem režisérem raději zaběhat do fitka. Pro některé
lidi jsem se tehdy stal hulvátem roku. Já, ne ten moderátor,
který si posiloval ego žertováním o panenství oné dívky.
Náš pořad naštěstí nekončil jen prohrami, dosáhli jsme i
mnohých zajímavých vítězství, například tehdy, když nám
ambiciózní ultrapravicová politička před kamerou přiznala, že
na parlament ještě není zralá, nebo když manželka tehdejšího
předsedy významné politické strany před kamerou během jedné
minuty změnila názor. Ale na vítězství se zapomíná snadněji
než na pláč a slzy. Poučení, které z toho všeho plyne, je, že
ona otázka „proč děláte to, co děláte, právě tím způsobem,
kterým to děláte“ je u nás považována za nemravnou a hlavně
nežádoucí. Co z toho plyne a proč to tak je, to si musí
domyslet každý sám.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
