|
|
 František
Koukolík, neuropatolog
Žebřík vedoucí ke štěstí
Stran štěstí prozkoumala Gallupova organizace v letech
2005–2006 celkem sto třicet dva států světa, devadesát šest
procent světové populace. Lidem bylo řečeno: „Představte si
žebřík. Nulová příčka označuje nejhorší možný život, desátá je
nejlepší možný život. Na kterou se umístíte?“ Další otázky se
týkaly emocí prožitých den před průzkumem: „Jak vám bylo
včera? Těšilo vás něco, zasmáli jste se, byli jste smutní,
ustaraní, depresivní, rozzlobení?“ Další otázky se týkaly
ročního příjmu domácnosti, jejího vybavení. Lidé odpovídali i
na dotaz, zda se jim v minulém roce stalo, že neměli dost
peněz na jídlo a na činži.
Bohatství daného státu bylo určeno v paritních dolarech
hrubého domácího produktu na hlavu způsobem, který vypracovala
Světová banka. Paritní dolar standardizuje jeho hodnotu tak,
aby byla stejná bez ohledu na inflaci. Sociálněpsychologické
proměnné zjišťovaly otázky, zda s respondentem zacházeli druzí
lidé den před průzkumem s respektem, nebo bez respektu, zda má
rodinné příslušníky, přátele, s nimiž může počítat, kdyby se
ocitl v nouzi, zda se den před průzkumem naučil něco nového,
kolik hodin pracoval, průzkum zjišťoval i poměr délky pracovní
doby k příjmu a pocitu dobrého života označovanému pojmem
well-being.
Jak to dopadlo? Vědci zjistili, že příjem na hlavu má zcela
jednoznačný vztah k některým stránkám života označovaného jako
dobrý. Lidé s vyšším příjmem řeknou „vedu docela dobrý život“
častěji než lidé s příjmem nižším. Ale k pocitu, který lidé ze
života mají, to znamená k hédonickému pocitu, „jsem spíše
šťastný“, přispívají peníze jen málo. V tomto směru přispívají
pouze k výši uspokojení ze životní úrovně. Pocit ze života má
daleko mohutnější vztah k sociálněpsychologickým proměnným než
k samotné výši příjmu, má tedy spíše vztah k tomu, zda lidé
mají funkční rodinu, spolehlivé přátele, zda se učí něco
nového, zda je baví práce a také k tomu, kolik hodin denně
pracují. To vypadá zvláštně. Svět s trhem je světem peněz.
Proč má výše příjmu sama o sobě poměrně malý vztah k tomu, zda
se lidé cítí dobře, nebo špatně? Jednou z možností je, že lidé
a společnosti s vyšším podílem pozitivních pocitů tvoří
pevnější sociální vztahy. Lidé s pozitivními pocity mohou být
autonomnější, mohou se víc a častěji učit novému, pracovat
s potěšením, myslet na budoucnost a tvořit si v tomto smyslu
zdroje. Spousta lidí se cítí lépe, nejsou-li sami, ale ve
skupince. Mnoho lidí plní pocitem štěstí, jestliže užívají své
schopnosti při činnostech, které jsou pro ně optimální výzvou.
Hmotná úroveň zdá se, zvyšuje míru kladného hodnocení
vlastního života „zvenčí“, zatímco „zevnitř“, z hlediska duše,
méně. V Gallupově studii je tomu tak více než v podobných
studiích pravděpodobně proto, že zahrnula i velmi chudé
oblasti světa.
Onu niternou, spíše hédonickou radost ze života může propůjčit
sycení sociálních potřeb, projevuje se však až od nějaké
životní úrovně výš. Jestliže je příjem vyšší, než je příjem
jiných lidí ve vlastním státě, propůjčuje rovněž jistou mírou
uspokojení, ta je však menší než míra propůjčená absolutní
výší příjmu. Na druhé straně lidé porovnávají svůj příjem
s globálním standardem. Z Gallupovy studie tedy plyne mylnost
výroku „peníze štěstí neznamenají“, stejně jako mylnost výroku
„peníze jsou základním klíčem ke štěstí“. Peníze umožňují
porovnání současné životní úrovně lidí s úrovní, které by si
přáli dosáhnout. K pozitivním nebo negativním pocitů ze
života, k jeho každodennosti, však má výše příjmu jen vztah
nevelký – ale jen za předpokladu, že lidé žijí v hospodářsky
rozvinuté zemi.
Některé národy jsou na prvních místech žebříčku ekonomické
prosperity, nicméně sociálněpsychologická prosperita jejich
občanů je slabší a naopak: existují státy se střední
ekonomickou úrovní, zato s vysokou úrovní
sociálněpsychologickou. Jejich občané jsou o něco chudší než
v nejbohatších státech, nicméně v každodennosti jsou
šťastnější. Kde je ta hrana, na níž se svým způsobem láme
potřeba ekonomické prosperity s potřebou sociálněpsychologické
prosperity, mez, v níž lidem přestává příliš záležet na tom,
jak bydlí, co v bytě mají a jak vysoký mají příjem a začínají
se víc starat o „vyšší“ náplň života, o níž z různých úhlů
mluví moralisté, filozofové, náboženští myslitelé, básníci,
spisovatelé a humanisté? |
