|
|
 Přímluva
za humor
Přijde pán do řeznictví a ptá se: „Máte mražený dršťky?“ A
řezník odpovídá: „Ne, my si tady topíme.“
Já vím, není to zrovna intelektuální vtip, ale skoro vždycky
zabere. Intelektuálnější, ale také často méně úspěšná je
nejkratší anekdota, kterou znám: „Přišel sedlák domů,
rozsvítil – a chalupa nikde...“ Tomu už se spousta lidí třeba
ani neusměje, a já neznám nic trapnějšího než okamžik, který
nastane, když řeknete vtip, všichni kolem jaksi zkoprní a
neozve se vůbec nic. Jako by se do té chvíle nahromadilo
všechno nedorozumění světa...
Kdysi dávno, v dobách bezčasí, mi pomáhaly přežít kreslené
vtipy. Kupoval jsem si každý týden blbý časopis Dikobraz jen
proto, že tam mezi jinými kresbami pravidelně uveřejňovali i
vtip od Vladimíra Renčína. Na něm byl většinou v nějaké pozici
zakreslen pan Dlabáček, pan Rambousek nebo podobná nepříliš
extravagantní postavička a pod tím byl třeskutě vtipný
titulek. Třeba: „Takové krásné počasí si nezasloužím, odcházím
do hospody.“ Ve společnosti většinou hloupých či skrytě
oplzlých fórů působila tahle „obyčejnost“ jako balzám na duši
a stejně jako já si tehdy kvůli jednomu vtipu týdně ten
časopis pravidelně kupovala spousta lidí. Některé Renčínovy
kresby mě rozesmávají dodnes – třeba jak starý pán na lavičce
říká poďobanci sedícímu vedle: „Nedoslýchám, mladý muži, kam
jste říkal, abych si strčil své bohaté životní zkušenosti?“
Anebo jak se jiný muž nadšeně chlubí: „Přestal jsem kouřit!“ A
v koutku obrázku nad ním padá docela malá atomová bombička...
Pracoval jsem tehdy nějakou dobu jako začínající redaktor v
hudebním časopise. Náš pan šéfredaktor byl hodný člověk a do
značné míry hrdina, protože si mimo jiné nechával nabulíkovat,
že Frank Zappa, Captain Beefheart, Velvet Underground a další
jsou pokrokoví mladí američtí umělci bojující proti
establishmentu, takže o nich nejen můžeme, ale dokonce musíme
psát. Jediné, co pan šéf opravdu neměl, byl smysl pro humor.
Když jednou za čas přinesl do redakce své nové vtipy gigant
kresleného humoru Vladimír Jiránek, zavíral se pan šéfredaktor
do své kanceláře, kde ty obrázky pečlivě studoval a
rozhodoval, zda stojí za uveřejnění. Když vyšel ven, ptal se
nás, kteří jsme nad Jiránkovými kresbami řvali smíchy: Pánové,
můžete mi vysvětlit, co je na tom směšného?
Na jeho obhajobu je však třeba uvést, že ač zřejmě často
netušil, čemu se chechtáme, Jiránkovy vtipy pravidelně
uveřejňoval a kreslířovy spolupráce s naší redakcí si vážil.
Tuhle šéfovskou vlastnost člověk ocení až po letech, když má
srovnání...
Proč to vlastně píšu? Protože humor je jemné koření, které se
nedá konzumovat samo o sobě, ale když se ho nedostává, je to
neštěstí. Protože dnes si spousta lidí plete humor s
výsměchem, s přihlouplými bonmoty a s vtipy ze zloby a z
nenávisti. K tomu léčivému, povznášejícímu nebo alespoň
rozchechtávajícímu humoru, jak se zdá, neodmyslitelně patří
čirá radost. A ze všeho nejhorší je, když v něm ta radost
schází. To jste pak jako v tom řeznictví, můžete si přitápět,
jak chcete, stejně máte mražený dršťky...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
