|
|
 Smutná komedie o návratu do rodných míst
I kdybychom filmovou tvorbu režiséra Zdeňka Tyce z posledních
let (Malé oslavy a El Paso) označili za rozpačitou, nezbývá
než naproti tomu pochválit televizní snímek Šejdrem (20. 5.,
ČT1, 20.00). Vyznačuje se totiž jak citlivě, uvěřitelně
vedenou syžetovou linkou, tak věrohodně načrtnutými
postavičkami, které furiantsky oživují současnou vesnici.
Proto nakonec ani nevadí, že scénář Marka Epsteina je
předvídatelný, opírá se o běžná výstavbová klišé, občas
zaslechneme dále nerozebírané postřehy, které se proto mění ve
zpola žertovné fráze (třeba motiv „náplavy“, lidí
přebývajících v dané komunitě jen krátce). Avšak pod místy
humorným povrchem se skrývají nenápadné jizvy, jak prozrazuje
stále opovržlivý a konfrontační vztah místních k mediálně
proslavenému rodákovi, jenž se po mnoha letech do vsi na
chvíli vrací, přestože na ni nemá hezké vzpomínky.
Volba protagonisty určitě zaujme: Tonda přezdívaný Týno
(uvolněný Ivan Trojan mu nevtíravě vtiskl i jisté váhání
ohledně správnosti příjezdu) je totiž zjevně druhořadý herec,
právě proslavený nějakým slaboduchým seriálem. I na výletu do
svého rodiště se musí učit roli – a když se prvně objeví na
scéně, jsme skutečně na vážkách, komu jsou vlastně určeny
vášnivé monologické výtky.
Překvapivá vypravěčská řešení nejsou vzácná – všimneme si na
přecházení z barevné přítomnosti do černobílých restrospektiv
v rámci jednoho nepřerušeného záběru, kdy si Tonda vybavuje,
co se mu kdysi přihodilo. Zjišťuje, že jeho někdejší láska
Líba (Miroslava Pleštilová) se provdala za jednoho z místních
(Igor Bareš) a porodila nyní již dospívající dceru, kterou
sužují poruchy v přijmu potravy i záchvaty méněcennosti.
Snadno postřehneme, že vesnické prostředí funguje spíše jako
kulisa pro příběh zasaditelný kamkoli. Ovšem rozmluvy znějí
šťavnatě a přesvědčivě, prozrazují přinejmenším orientační
znalost vesnické mentality. Vyprávěnému příběhu dokázal Tyc
vdechnout život, byť s dávkou figurkaření, zvlášť patrnou
hlavně u parodovaného pražského chalupáře, pobíhajícího s
přepychovou kamerou v ruce.
Na (tragi)komedii Šejdrem zaujme absence jakéhokoli
poetizování. Kameraman Patrik Hoznauer se rozhodně nekochá
půvabem vesnických staveb, ani Tyc nenachází na zpohodlnělé
vesnické existenci nic okouzlujícího či podmanivého. Přesto
převážil smířlivý – či spíše usmiřující – pohled, podbarvený
melodiemi z houpavě rozmarných dechových skladeb Julia Fučíka,
v nichž dominuje pobroukávání fagotu.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
