|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Všechny ty malé Řípy…
Inu, to bylo tak: Vraceli jsme se s manželkou z výletu, do
jehož itineráře jsme – jako už mnohokráte předtím – zapovzali
i Říp, tuto typicky českou horu nehoru, na niž to člověka
navzdory ahistoričnosti legendy stále táhne, u představy, že
právě odtud naše národní existence, tedy i její bolest, vzala
svůj počátek. A rovněž tradičně jsme se pak usadili v nádražní
restauraci, abychom pojedli, popili piva a tak nějak měli
dobrou vůli, potřebnou do nadcházejícího pracovního týdne.
Neobeznámené musím hned upozornit na to, že nádražka
v Roudnici nad Labem je podnikem povýtce specifickým: tamější
WC je totiž vyhrazeno pouze mužským potřebám. Ženy, třeba
zrovna turistky došlé z Řípu, musí vyhledat příslušné zařízení
v nádražní hale. Leč nemají to zdaleka tak jednoduché jako my,
správní mužští. Je jim sejít po schodišti k výdejnám jízdenek,
zaplatit zde patnáct korun a proti třicetikorunové záloze si
vypůjčit klíč, s ním pak vystoupat schodištěm za vytouženým
cílem, poté opět sestoupit, vrátit klíč oproti záloze,
vystoupat schody (vzhledem k prvotnímu příchodu do restaurace
tedy už potřetí), přisednout k dávno již spokojeně vyčuranému
manželovi a z posledních sil odmítnout další pivo, aby se celá
akce nemusela případně znovu opakovat, nabývajíc tak fyzické
náročnosti, blížící se zdolání jednoho menšího Řípu.
Co se mne týče, manželku jsem skrze tuto řekněme genderově
logistickou nevyváženost oné situace nijak nelitoval, nejsem
žádný feminista; co jí se týče, byla by zřejmě spíše náchylná
označit mne za příležitostného machistu, či mužského
šovinistu. Zde jsem však logickou úvahou dospěl k názoru, že
celá ta věc zdá se být – eufemisticky řečeno – nesystémová.
Anebo nevím, jak jinak nazvat toto škádlení cestujících ze
strany Českých drah, či ký čert dneska zodpovídá za provoz
nádraží, možná spíše doslovným hajzlovstvím.
A jak jsme si tak postěžovali, či spíše jen posteskli směrem
ke vstřícné a za problém zcela neodpovědné paní výčepní,
sdělila nám tato bezpředsudečně, že dámské WC České dráhy
takto „zabezpečily“ kvůli místním cikánům, tedy v důsledku
jejich tamějších pochybných až kriminálních aktivit. Může být,
asi to tak je, či bylo; setkali jsme se na svých toulkách
především v severních Čechách s obdobným problémem vícekrát.
Mluvili jsme o věci nahlas a takto jsme se dočkali i
spontánní, jakkoli nevyžádané reakce části výhradně mužského
osazenstva restaurace. Nebyla svým obsahem ani tak empatická
vůči ženským potřebám jako spíše obecněji sociálně-politická.
Jinak řečeno: Nestačili jsme divit. Zatímco jedni vzali za
svůj onen výše uvedený „cikánský“ důvod, druzí přišli
s vysvětlením onačejším. Za všechno, včetně onoho záchodového
problému Státních drah, mohou ani ne tak cikáni jako Židé,
konkrétněji Židé nosící kravatu. Argumenty rozvaděných frakcí
šly takříkajíc mimo nás, my se omezili na to, že jsme se těm
nejumanutějším mluvkům smáli takříkajíc do očí... A pak už nám
jel vlak. Zpožděný, ale zaplaťpánbů, že jel.
A já to celé opět vidím zase jako exemplární příklad všeho, co
se našim politikům vskutku bezvýhradně podařilo. Rozhádat
pokud možno každého s každým. A jestliže nás v něčem
sjednocují, tak bohužel právě jen v negativním vymezení se
vůči jejich aktivitám, potažmo smyslu jejich existence vůbec.
Leč z jejich chyb pohříchu viníme sebe navzájem. Lidská
rozzlobenost, ublíženost, hloupost, agresivita se vybíjí
jinam, jinudy, jinými kanály. Jak lépe doložit nedůvěru
v politické uspořádání věcí veřejných, chápané jako cosi
nepořádného, neřádského, nepřátelského k člověku, než latentně
kontradikčním výrazem demokratický režim, vícekráte v onom
dohadování použitým. Leč naši politici o tom nevědí ani zbla:
nejezdí vlakem, nepoužívají nádražních záchodků, nechodí na
Říp vyjma hurá akcí, sloužících ku zviditelnění jejich falešné
lidské tváře. Lidé, jistěže často bezduší, neviní až dosud
z jejich nepravostí je samé (anebo třeba České dráhy), leč
zástupně Romy či Židy. Anebo demokraty? Soudím tak z toho, že
jeden z přítomných nás za posledně jmenované zřejmě považoval.
Nevím, proč bychom jinak byli při odchodu pokáráni způsobem
věru nečekaným: „Teď si nestěžujte. Neměli jste si nechat
zastřelit Heydricha.“ |
