|
|
 První
pomoc
Už šestnáct let trávím na jaře celý týden v Plzni na festivalu
Finále, kde vykonávám různé moderátorské práce. Nejčastěji
jsem angažován coby uvaděč a diskutér u filmů dokumentárních,
které tam také mají svou soutěž. Vybraných dokumentů bývá přes
dvacet, a abych se mohl ptát kvalifikovaně, musím je
samozřejmě co nejpozorněji zhlédnout. Proto se každý rok
vracím domů s hlavou plnou nejrůznějších příběhů a naléhavých
témat; oni totiž ti dokumentaristé vesměs nejsou žádní
bezkonfliktní panáčci a panenky.
Méně zasvěcení lidé občas zaměňují dokumentární film se
zpravodajstvím, takže je třeba připomenout, že dokumentaristé
nejsou lidé, kteří by nás chtěli v lepším případě objektivně
informovat, v horším své informace prodávat. Jsou to tvůrčí
osobnosti, které neobcházejí realitu s nějakou zvláštní úctou.
Dokumentaristé se naopak drze vyptávají na to či ono a často
se sami vydávají před kameru, kde vyvolávají situace, které by
se jindy nestaly, aby mohli poukázat na skrytou podstatu věcí.
Jak já je znám, jsou to vesměs poctiví hledači a většinou jim
chybí chladný odstup od témat, která zobrazují. Jejich práce
bývá značně napínavá: výsledek totiž bývá nejistý, protože
dokument se nedá natáčet podle scénáře. Nikdy nevíte, co si
život vymyslí a jakou hru si s vámi zahraje. S takovými lidmi
je přínosné se třeba i pohádat, a tak si každé jaro ta setkání
s nimi užívám.
Ani letos jsem se tam nenudil. Radostně konstatuji, že tento
rok ubylo filmů o lidech, kteří v podstatě nemají co říct,
případně říkají nesmysly. To se totiž nějakou shodou okolností
nakumulovalo loni a po festivalu mi v hlavě defilovaly různé
pitoreskní postavy – sadomasochisté, šarlatáni, exhibicionisté
a suverénní hlupáci všeho druhu, kteří své myšlenky-nemyšlenky
sdělovali kamerám tak radostně, jako by za každou cenu chtěli
popřít tezi režiséra Ivana Vojnára, že každý člověk je
zajímavý.
Letos bych se s Ivanem Vojnárem nehádal. Viděl jsem filmy o
nutnosti chránit a kultivovat veřejný prostor a lidskou
svobodu; dojemný tragický příběh režiséra Davida Vondráčka
Láska na hřbitově o lásce dvou bezdomovců; a několik dokumentů
věnovaných vyrovnávání se s minulostí, některé dojemné a jeden
velmi zábavný. Režisér Martin Dušek se totiž navlékl do
smyšleného groteskního kroje a vydal se – neboť má po
dědečkovi i „německou krev“ – na sraz Sudetoněmeckého
landsmanšaftu s touhou se družit. Setkal se tam s vlídným i
krajně nepřátelským přijetím, skončil na policii a podařilo se
mu, jak sám řekl, „na poslední chvíli vrazit nohu do
zavírajících se dveří sudetoněmeckého problému“. Na odpolední
projekci filmu Adély Sirotkové o dětské leukemii přišel jeden
divák, naštěstí v sále seděla festivalová porota, dva
zaměstnanci, tři tvůrci filmu a já; také tento snímek nakonec
dostal ocenění a v televizi ho prý vidělo více než dvě stě
tisíc lidí...
Kdyby se vám někdy zdálo, že jsme obklopeni samými lidmi,
kteří myslí jen na sebe, vyhledejte jako stanici první pomoci
jakýkoli festival dokumentárních filmů. Já kvůli tomu musím
každé jaro do Plzně. Mám už na to návyk.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
