|
|
 Jiří
Bělohlávek, dirigent
S jakými pocity se vracíte k České filharmonii?
Vracím se s určitým rozechvěním, ale především s nadějí, že
nás čeká krásná společná práce. Řadu let jsem návrhy k návratu
do čela České filharmonie odmítal, protože jsem si byl vědom
moudrosti slov klasika, „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“.
Zájem ministerstva kultury, práce nového managementu, a
především postoj samotných filharmoniků mne však přesvědčili,
že se potkal tým lidí, kteří jsou ochotni nadchnout se pro můj
ideál a jsou schopni jej začít realizovat. Zajištěním
důstojných podmínek pro hudebníky se nám zároveň otevírá
možnost výrazného zvýšení kvalitativních požadavků, které
budeme důsledně uplatňovat. Věřím, že Česká filharmonie může
brzy opět stanout na místě, které si v minulosti svým
uměleckým mistrovstvím zaslouženě vydobyla.
V září 2012 převezmete funkci šéfdirigenta a současně
hudebního ředitele České filharmonie. V čem tkví podstata této
nové funkce, kdo se o její zřízení zasloužil a jaké pravomoci
vám poskytne?
Funkce hudebního ředitele České filharmonie byla již jednou
zavedena, a sice v roce 1990, když jsem prvně přijímal post
šéfa našeho prvního orchestru. Inicioval jsem tehdy (i
tentokrát) její vznik jednak z důvodu formálně statutárního,
jednak jako podtržení jednotného uměleckého řízení všech
složek instituce. Práce hudebního šéfa by se neměla omezovat
jen na přípravu vlastních koncertů. Měl by filharmonii věnovat
dostatek času i energie, aby mohl být svým způsobem zodpovědný
za uměleckou úroveň veškerých produkcí, které budou pod
hlavičkou České filharmonie prezentovány. Myslím si, že je to
tak správné a potřebné.
Jaká byla Česká filharmonie před dvaceti lety a jaká je nyní?
Za poslední rok jsem se setkal s filharmoniky na pódiu pouze
jednou – v červnu 2011, kdy jsme připravovali a uskutečnili
dva koncerty na festivalech v Ostravě a polském Krakově. Moje
pozorování je tedy nutně jenom částečné, ale mohu říci, že
jsem již tehdy pocítil velmi silně proměnu atmosféry v
ansámblu. Hudebníci se projevovali mnohem živěji a
zainteresovaněji, nežli tomu bylo v předcházejícím období.
Rozumějte dobře, z čistě profesionálního hlediska odevzdával
orchestr vždy výkony na úrovni, ovšem skutečné a zapalující
nadšení pro umělecké tvoření z tělesa mnohdy nesálalo. Zápal,
jiskra v provedení a přesvědčivost výrazu jsou kvality, které
není možno předstírat, ty se musí dostavit jako produkt navíc,
jako výsledek myšlenkového a emotivního sjednocení a souznění
v ansámblu. Pak teprve skutečně na posluchače působí.
K České filharmonii se v pozici šéfdirigenta vracíte po
dvaceti letech, naplněných obrovskými úspěchy: vybudování
Pražské komorní filharmonie, renomé vyhledávaného operního
dirigenta na světových operních scénách, vedení Symfonického
orchestru BBC, hostování u významných světových těles...
Domníváte se, že takové renomé automaticky zajistí dirigentovi
autoritu a respekt, nebo o ně musí usilovat každodenní prací
stále znovu?
Jsem pevně přesvědčen, že dirigent obhajuje svoji autoritu
dnes a denně, při každém dalším setkání se svými
spolupracovníky. Nic není dáno jako samozřejmé a navždy.
Nabyté zkušenosti a renomé jistě ten pracovní proces urychlují
a snad i zjednodušují, ale začínáme vždy od „čistého stolu“...
S jakými očekáváními přistupujete k hráčům České filharmonie?
Těším se, že to bude partnerství silných individualit, těším
se na vzájemný dialog v uměleckých i mimouměleckých otázkách a
plodnou spolupráci.
A co si myslíte, že oni očekávají od vás?
Doufám, že totéž.
Měl jste už možnost si neformálně s hráči promluvit?
Proběhlo již několik setkání s představiteli Umělecké rady
orchestru a jsem si jist, že budu mít v budoucnu mnoho
příležitostí k nejrůznějším osobním rozhovorům.
Je z vašeho pohledu třeba změnit některé návyky hráčů –
například v oblasti přístupu k profesi, komunikace?
To je otázka mířící do intimního života ansámblu a ten by měl
zůstat intimním hájemstvím. Proto se nehněvejte, že vám
neodpovím přímo.
Uvažujete o modifikaci repertoáru, popřípadě jeho rozšíření o
hudbu starší než klasicistní, například barokní? Někteří hráči
se domnívají, že právě tato hudba představuje tolik potřebnou
orchestrální hygienu.
Jsem přesvědčen, že moderní orchestrální těleso má mít
schopnost se bezpečně pohybovat v jakémkoliv hudebním stylu a
rád bych pro tuto myšlenku vytvořil konkrétní příležitosti. Už
v programu sezony 2012/13 je patrné, že jsme se snažili
obsáhnout symfonický repertoár v co největší pestrosti a šíři,
aby měl orchestr možnost setkávat se pravidelně s hudbou
klasicistní, romantickou i moderní. Hlavní prioritou České
filharmonie je pochopitelně vzorová interpretace kmenového
českého repertoáru. Hned v prvních sezonách provedeme a
natočíme všechny symfonie Antonína Dvořáka, což je úkol
nádherný, ale také omezující, protože kromě vlastní české
tvorby bychom měli být schopni otevírat okna i do tvorby
světové. Domnívám se však, že se nám podařilo program sezony
vyvážit natolik, aby naši posluchači nebyli ve stylové
rozmanitosti jednotlivých koncertů nikterak ochuzeni.
V sezoně 2013/2014 nastoupí jako hlavní hostující dirigent
Manfred Honeck, který provedl s Českou filharmonií řadu
zdařilých koncertů a jeho užší spolupráci hráči i posluchači
vítají. Hodláte vzájemně koordinovat své působení u orchestru,
pokud jde o repertoár? Do jaké míry se bude Manfred Honeck
podílet na dramaturgii sezon?
Pozice hlavního hostujícího dirigenta je velmi důležitá – je
to dirigent, který má po šéfovi na orchestr největší vliv.
Manfred Honeck je umělec, který požívá úcty filharmoniků, a já
si od něho slibuji velkou podporu mým snahám o další kultivaci
souboru. Je samozřejmé, že při tvorbě dramaturgického plánu se
musím zabývat jeho záměry a přáními. Dostal jsem od něho
rámcový návrh titulů, o něž má zájem, i interpretů, s nimiž by
rád spolupracoval, a zapracovávám jednotlivé skladby do
mozaiky sezon. Dodržujeme určitý koncepční plán, díky němuž
Manfred Honeck v každé sezoně uvede jedno větší
vokálně-instrumentální dílo, dvě významná díla symfonická a
jednu méně obvyklou skladbu, která rozšíří repertoár
orchestru. V nadcházející sezoně to budou například
Szymanowského Stabat Mater, Mozartova vrcholná symfonie
Jupiter, Berliozova Fantastická symfonie nebo Gershwinův
Klavírní koncert F dur s Rudolfem Buchbinderem.
Manfred Honeck uvedl s Českou filharmonií s velkým úspěchem
Dvořákovo oratorium Stabat Mater, vy jste před několika roky
nezapomenutelně nastudoval pro Pražské jaro Dvořákovu Svatou
Ludmilu. Je Dvořákova duchovní hudba jedinou styčnou oblastí
profesionálního zájmu vašeho a Manfreda Honecka, nebo se vaše
zájmy překrývají i v jiných oblastech?
Myslím, že především se setkáváme v naší společné touze
prospět orchestru a v naší lásce k hudbě. Není důležité, jaký
repertoár je nám nejbližší, ale jakým způsobem a s jakým
zaujetím chceme s orchestrem pracovat. Pro hudebníky je
podstatné, aby umělecké pohledy, které jim jednotliví
dirigenti nabízejí, byly co možná nejrozmanitější. Přispívá to
i k určité rovnováze, bez níž by soubor mohl upadnout do
stereotypu, jakkoli profesionálního. V čem bychom se naopak
měli beze zbytku shodovat – a to se myslím daří – jsou vysoké
nároky na kvalitu a nasazení, s nímž každou produkci
připravujeme.
Alena Sojková
Foto Václav Jirásek, Ivan Malý
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 9. května. |
