|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Čilý kmet na swingovém pozadí
Havlíčkobrodský rodák Jaroslav Med oslavil 19. dubna
osmdesátiny v plné duševní svěžesti. Důkazy přinesl i Český
rozhlas 3 – Vltava, a to jedním jednorázovým pořadem a jedním
krátkým seriálem.
Nejprve ve čtvrtek 23. dubna dopoledne v pravidelníku Psáno
kurzívou přečetl Jiří Schwarz v režii Vlada Ruska
patnáctiminutový, myšlenkově kondenzovaný esej Žijeme v době
pocitů, racionalistickou, vrcholně aktuální úvahu o smyslu
literatury v dnešním postmoderním světě, o jejích uměleckých
funkcích i funkcích mimouměleckých („praktických“). Se
suverénním vhledem do našich dějin dvacátého století se
ztotožnil s tezí „demokracie je způsob pobývání ve světě“,
s pochopením ukázal Šaldovu poněkud elitářskou obavu
z jednostranně kvantitativního rozměru demokracie („umění se
nemusí líbit, líbit se musí děvka“) a ztotožnil se – on,
katolík – s čapkovskou „hrází proti komunistické avantgardě i
katolickým fundamentalistům“.
Po půlstoletí totalit žijeme už dvacet let v postmoderním
eklekticismu, kde je všechno možné (a dovolené), kdy se za
literaturu může vydávat jakékoli blábolení. „Zůstalo slovo
zbavené jakékoli vazby k transcendentálním hodnotám“, čímž je
zásadním způsobem zpochybněna etická funkce umění: „Literatura
by se měla pokusit přimět našeho současníka, aby se na sebou
opět naučil červenat.“
Ano, to je přesně pojmenované specifikum, které udivuje
cizince nahlížející do české společnosti, ať jsou to polský, u
nás dnes populární spisovatel Mariusz Szczygieł,
naturalizovaný arabský mohamedán, nebo britský novinář,
udivený nad tím, že u nás neplatí žádné obecné „it‘s not done“
(to se nedělá) a tím méně pak „it‘s not faire“ (jakkoli je
férovost oblíbenou floskulí českého prezidenta).
Od pondělka do pátku pak v cyklu Osudy (připravil Miloš
Doležal) vzpomínal jubilant klíčových údobí a momentů svého
pestrého života, počínaje šťastným, ale neobyčejným
protektorátním dětstvím v maloměstské patriarchální rodině
svého dědečka, konzervativního prvorepublikového monarchisty,
majitele prosperujícího krejčovského závodu. „Doma se nečetlo,
ale pořád se vyprávělo.“ K literatuře tak dítě spělo
z atmosféry nasycené slovesnou epikou, od poslouchání příběhů
k jejich čtení. Dětství skončilo zároveň s válkou a
středoškolák na obchodní akademii – měl pokračovat v otcově
kariéře – opojený jazzem a moderní literaturou prožíval „prima
sezónu“ i „konec nylonového věku“ Třetí republiky se
závěrečným „Vítězným únorem“, po které byl otcův podnik
zlikvidován a obchodní akademie ztratila smysl. Dalším studiem
i „samostudiem“ zrodil se křesťanský intelektuál, později
všeobecně uznávaný literární vědec a dodnes vysokoškolský
pedagog, který odchoval generace. Svěží vzpomínání přímo
volalo po knížce memoárů – doufejme, že k pětaosmdesátinám už
budou na pultech. |
