|
|
 Jak
to žije v britských galeriích
Na konci dubna vydal Radioservis publikaci Britské galerie a
muzea od publicisty a zasvěceného poutníka výtvarným světem
Spojeného království Jaroslava Beránka. Autor knihy napsal pro
Týdeník Rozhlas i následující článek, jenž v mnohém doplňuje
jeho knihu a v němž se dozvíte více o britské kulturní
politice.
Pro příznivce výtvarného umění je Británie rájem, protože
naprostou většinu významných stálých expozic je možné
navštívit kdykoli, byť jen třeba proto, abyste se pokochali
jediným oblíbeným obrazem. Je to díky tomu, že se do mnoha z
nich neplatí žádné vstupné. Na volný vstup do britských
galerií a muzeí, které jsou označovány jako národní, si místní
zvykli rychle, považují to za samozřejmost, která jako by
existovala odnepaměti. A přece je to jen něco málo přes deset
let, co byla tato vymoženost ve Spojeném království obnovena,
poté co Margaret Thatcherová zrušila volné vstupy do většiny
národních kulturních institucí. Uvědomil jsem si to na počátku
loňského prosince, kdy v londýnském Přírodovědném muzeu
uspořádali malou neformální oslavu desátého výročí dne, kdy se
v řadě ostrovních galerií a muzeí přestalo za vstup do stálých
expozic znovu platit.
Zlatým písmem
Byl jsem na oslavě jediným zahraničním hostem a mohl jsem tak
řediteli Přírodovědného muzea Michaelu Dixonovi sdělit, jak
Britům volný vstup do těchto kulturních institucí upřímně
závidím. Na jeho otázku, zda něco podobného máme i v České
republice, jsem musel bohužel odpovědět, že nikoli. Ovšem
s jednou výjimkou, jíž jsou muzea Vojenského historického
ústavu Praha.
Oslavy se zúčastnil i Chris Smith, ministr kultury v letech
1997 až 2001, který se o bezplatný vstup velmi zasloužil. Do
povědomí britské veřejnosti se však zapsal již v polovině
osmdesátých let, kdy jako první poslanec parlamentu otevřeně
deklaroval svou homosexualitu, za což sklidil uznání a obdiv.
Vždyť ještě v letech padesátých byla homosexualita v Británii
trestným činem... Bývalý ministr, dnes baron z Finsbury,
zdůraznil, jak po znovuzavedení bezplatného vstupu výrazně
stoupl počet návštěvníků „národních“ galerií a muzeí. A
důležité je podle něj to, že co ušetří návštěvníci za vstupné,
nezřídka utratí v galerijních a muzejních prodejnách,
kavárnách a restauracích. Samotného zavedení bezplatného
vstupu v prosinci 2001 se však již Chris Smith ve funkci
nedočkal. Vystřídala jej Tessa Jowellová, která prohlásila, že
„tato změna se zapíše zlatým písmem do historie britského
kulturního dědictví“. A uplynulých deset let jí dává za
pravdu. Počet návštěvníků se stále zvyšuje a obzvlášť
potěšitelné je, že roste zájem dětí a mládeže. Škarohlídům,
kteří by chtěli namítnout, že velká návštěvnost se generuje
jen díky bezplatnému vstupu, mohu jednoduše oponovat trvalým
zájmem o dočasné výstavy, na něž se musí platit vstupné
nemalé, nezřídka vyšší než třeba cena oběda v restauraci. Ani
to však nebrání tomu, aby se například na nedávnou výstavu
současného britského krajináře Davida Hockneyho netvořily
dlouhé fronty. Stejné je to v případě expozice loni zemřelého
figurálního malíře Luciana Freuda, vnuka slavného
psychoanalytika, jehož obrazy bude Londýn žít až do 27.
května. U budovy Národní portrétní galerie stojí zájemci
dlouho před otevřením jejích bran...
Ministerstvo, loterie, mecenáši
Mnohé asi překvapí, že v zemi s tak dlouhými tradicemi, jako
je Spojené království, existuje ministerstvo kultury teprve
pouhých dvacet let. Do té doby kulturu spravovaly jiné resorty
včetně například ministerstva životního prostředí! Samostatný
vládní úřad vznikl až 11. dubna 1992, pouhé tři dny po
nečekaném volebním vítězství konzervativců vedených Johnem
Majorem. Tehdy však dostal název ministerstvo národního
dědictví (National Heritage). Na ministerstvo kultury,
sdělovacích prostředků a sportu, jak zní celý jeho oficiální
název, se přeměnilo až v roce 1997, jen několik měsíců po
naopak očekávaném a drtivém vítězství labouristů. V čele úřadu
stál tehdy již zmíněný Chris Smith.
Z prostředků rozpočtu ministerstva se přímo dotuje dvacet
galerií a muzeí, například Britské muzeum, Tate Gallery,
Národní galerie, Přírodovědné muzeum, Muzeum Viktorie a
Alberta, Národní portrétní galerie či Národní námořní muzeum.
Za pozornost stojí, že i v době, kdy se také v Británii značně
přiškrcují veřejné rozpočty, má ministerstvo kultury jen o sto
milionů liber méně než ministerstvo zahraničních věcí. Musím
ještě podotknout, že značnou část finančních prostředků na
svůj provoz si dokáží vydělat galerie a muzea samy z
provozování restaurací, prodejem katalogů, odborné literatury
či většinou velmi vkusných upomínkových předmětů a podobně.
Další tok financí pak od roku 1994 zajišťuje Národní loterie,
kterou přímo řídí ministerstvo kultury. Zisk ze sázení však
není určen na provoz galerií a muzeí, ale slouží například
k rekonstrukci budov či ke vzniku nových kulturních institucí.
Vzpomene si dnes někdo na naprostý krach České lotynky, která
měla přispět naší kultuře? Vznikla ještě před britskou Národní
loterií, ale ještě rychleji zanikla. Inu, když dva dělají
totéž, nemusí to znamenat totéž…
Úspěšná Národní loterie je stále ještě velmi mladá, ale naopak
k dlouholetým a velmi dobrým tradicím patří v Británii
mecenášství. Bez podpory nejrůznějších filantropů by mnohé
galerie a muzea možná vůbec nevznikly, nebo by byly
přinejmenším mnohem skromnější. Nebýt bratrů Sainsburyových,
nevzniklo by například před dvaceti lety nové křídlo londýnské
Národní galerie. Její sousedka, Národní portrétní galerie,
zase za své rozšíření vděčí multimilionáři a filantropu
Christopheru Ondaatjeovi (byl členem vítězného kanadského
bobového mužstva na zimní olympiádě v Innsbrucku v roce 1964),
který galerii předal v roce 1996 šek na dva a půl milionu
liber. Teprve poté rozhodl Heritage Lottery Fund o grantu ve
výší 11,9 milionu liber, zbytek nákladů věnovali „drobní“
sponzoři. Celkem stála rekonstrukce a rozšíření Národní
portrétní galerie 15,9 milionu liber Ostatně ve výročních
zprávách další významné výtvarné instituce, Tate Gallery,
zabírají jména nejrůznějších dárců několik tiskových stran. A
nemusím snad dodávat, že mezi velké přispěvatele patří britští
panovníci včetně královny Alžběty II. Ta nemalou částkou
podpořila i stavbu Velké dvorany Britského muzea.
Galerie a ekonomika
I když se oči většiny zahraničních návštěvníků upínají
k Londýnu, a to zejména v letošním olympijském roce, nejsou na
poli kulturním ostatní ostrovní města a městečka popelkou.
Například jen v posledních dvou letech vznikly mimo metropoli
nad Temží nejméně čtyři zcela nové výtvarné galerie – na
rozdíl od naší republiky, kde rostou jen galerie obchodní.
Stavbám nových institucí pomáhají místní rozpočty, nezřídka si
dokáží dosáhnout na „evropské“ peníze a samozřejmě stranou
nezůstávají ani soukromí dárci. Takto investované finanční
prostředky však rozhodně nejsou „vyhozené“. Jako příklad mohu
uvést galerii Turner Contemporary v přímořském městečku
Margate. Za rok od chvíle, kdy se 16. dubna 2011 otevřely její
brány, si zdejší výstavy prohlédlo 496 554 lidí (předpokládám,
že do tohoto počtu zahrnuli i dvě mé návštěvy). Návštěvnost
třikrát překročila předpoklad! A přestože ani do této galerie
se vstupné neplatí, přinesla do ekonomiky hrabství Kent zisk
13,8 milionu liber a pomohla vytvořit na sto třicet pracovních
míst.
Škola hrou
Jan Ámos Komenský, učitel národů, by měl jistě z návštěv
britských galerií a muzeí upřímnou radost. Vždyť zcela
naplňují jeho myšlenku „školy hrou“. Alespoň v jednom
z výstavních sálů by totiž narazil na hlouček sedících dětí
v typických školních uniformách, které tam mají hodinu
výtvarné výchovy či dějepisu. Profesor Tony Travors z London
School of Economics tak mohl před časem oprávněně prohlásit,
že „muzea a galerie přispívají k tomu, aby Británie mohla být
na světové špičce v tvořivosti a vzdělanosti“. Není snad
galerie a muzea, které by neměly vzdělávací oddělení a
nevytvářely vlastní programy pro děti a mládež.
Z řady dalších akcí určených pro vzdělávání veřejnosti uvedu
alespoň jeden příklad. Londýnská Národní galerie připravila
již na konci minulého století program nazvaný Jeden obraz
k malování (Take One Picture). Jako podklad pro školní práce
britských dětí slouží vždy jeden z pokladů bohatých uměleckých
sbírek galerie. Nevznikají tak však jen díla výtvarná, ale i
literární, dramatická či historická. Odborníci ze vzdělávacího
centra galerie pak vyberou jednu či dvě školy, jejichž žáci se
svými pracemi představí na výstavě přímo v Národní galerii.
Expozice Jeden obraz k malování sice nezaujímá první místa
v nekonečné nabídce kulturních akcí v metropoli nad Temží, ale
práce malých školáků si zájem návštěvníků zaslouží. Ostatně
kolik současných žijících umělců se může pochlubit tím, že
měli svou výstavu v Národní galerii? V posledních deseti
letech si vzpomínám jen na dva – na amerického výtvarníka
Billa Violu a britskou malířku Bridget Rileyovou. Londýnská
Národní galerie, tak jako ostatně snad všechna britská muzea a
kulturní instituce, svým programem Jeden obraz k malování
znovu dokazuje, že její sbírky nejsou pouhou mrtvou schránkou
výtvarných děl, ale že její poklady slouží pro další
vzdělávání i jako živá inspirace.
Muzea učí učit
Své programy však britské galerie a muzea nezaměřují jen na
děti, věnují se i jejich učitelům. Vlastně je svým způsobem
učí učit. Pro ně jsou k dispozici – většinou zdarma – různé
učební pomůcky včetně DVD, na webových stránkách bývají často
ke stažení výukové programy. Své by mohli vyprávět i české
učitelky a učitelé základních a středních škol, kteří se před
deseti lety zúčastnili semináře o výuce holocaustu
v londýnském Imperiálním válečném muzeu. Právě tato instituce
otevřela na přelomu tisíciletí stálou expozici holocaustu,
největší svého druhu v Evropě! Jak mi řekl jeden z účastníků
semináře, pro české učitele nebyla novinkou samotná fakta, ale
důležité pro ně bylo seznámení s britskou metodikou výuky. „U
nás se historie ještě stále částečně učí jen přenosem dat a
faktů. V Británii je to daleko více postaveno na aktivní
činnosti žáků, na jejich práci s informačními zdroji, na
osobní angažovanosti a vlastním prožitku.“
Jaroslav Beránek, publicista
Autogramiády a setkání s Jaroslavem Beránkem se uskuteční 18.
května ve 14.00 v rámci festivalu Svět knihy a 31. května
v 16.30 v Reprezentační prodejně Českého rozhlasu na
Vinohradské 12.
|
