Soumrak dosavadních jistot

Proslulý italský režisér Luchino Visconti (1906–1976) pocházel z vážené aristokratické rodiny, avšak vyznačoval se cítěním zcela odlišným. Zobrazoval rozkladné společenské procesy skrze soukromá dilemata pestré palety postav, aniž by záleželo na tom, zda se jedná o vrstvy nejbohatší či nejchudší, mezi něž určitě patří protagonisté dramatu Rocco a jeho bratři, který uvede v pondělí 11. června ve 20.50 ČT2 v rámci cyklu Velikáni filmu.

Visconti tu popisuje, jak se původně soudržná sicilská rodina – ovdovělá matka a její synové – začíná definitivně hroutit, když každý ze sourozenců hledá svou cestu a životní zakotvení. Vyhrocují se i jednotlivé charaktery, rozklenuté mezi hrubým násilnictvím a téměř sebeobětavou ušlechtilostí. Nejvíce pozornosti režisér věnuje charakterově protikladným bratrům, bezohlednému Simonovi (Renato Salvatori) a smířlivému Roccovi (Alain Delon), v jehož vstřícností prostoupené povaze bývá shledáván „idiotský“ vliv Dostojevského knížete Myškina, ale všimneme si důležitého posunu: tím, že se Rocco zříká svých citů, své lásky, svého očekávání, ubližuje právě těm, které chtěl chránit. Televizní diváci spatří tento snímek v původní podobě, bez cenzurních zásahů.
Druhým Viscontiho filmem, který ČT2 uvádí, je Smrt v Benátkách (v pátek 15. června ve 21 hodin). Režisér ji natočil volně podle předlohy Thomase Manna a odehrává se v předvečer první světové války. Namísto spisovatele tu ovšem vystupuje hudební skladatel, zotavující se po srdečním záchvatu v Benátkách, aniž se zdraví či aspoň spokojenosti kdy dočká. Odpovídá tomu ladění příběhu: do ještě blahobytného, starosvětsky vyhlížejícího hotelu s bezstarostnými plážovými hosty jen pozvolna proniká zvěst o hrozící epidemii cholery. S tím kontrastuje vzhled dezinfikovaného města, v jehož sirých, nehostinných uličkách se povalují haldy odpadků. Dotváří se tak apokalyptické rámování melancholického příběhu, předznamenávající zánik starého světa a jeho jistot.
Visconti, jenž hlavní roli svěřil Dirku Bogardovi, opět evokuje jednu uzavírající se epochu: kamera pozvolna zobrazuje hotelové hosty, všímá si jejich oblečení i mimoděčných gest, jejich rozhovorů a smíchu, promenádování na pláži. Bogarde výtečně postihl psychická rozpoložení svého hrdiny, počínaje jistou odměřeností a nedůtklivostí, jak se projevuje v úvodních scénách, až k tělesnému vyčerpání, hroucení a sípavému dechu v závěrečných pasážích. A plně souznivá Mahlerova hudba veškeré toto deziluzivní dění vnímavě provází.

Jan Jaroš, filmový publicista