Peter Lipa, zpěvák

Rok 1968 se dostal do titulu vašeho alba, ale i nového filmu Olgy Sommerové o Věře Čáslavské. Osmašedesátý byl pro vaši generaci podle všeho zásadní. Jak „vstup spřátelených armád“ ovlivnil váš život?

Pro mě to byl šok, ostrý střet s realitou. Užívali jsme si krásných šedesátých let, doby rozkvětu kultury, myšlení, komunikace, mohli jsme mluvit, číst, zpívat a psát o věcech, které byly dvacet let tabu. Měli jsme pocit, že se vydáváme šťastnou cestou, žili jsme svobodou. A pak, zčistajasna, se v noci něco semlelo a všechno bylo rázem jinak... Nikdy jsem se v hudbě k politice nevyjadřoval, ale před pár lety jsem dostal do rukou anglicky napsaný text o osmašedesátém, napsal ho velmi mladý člověk jménem Juraj Paliesek. Ptal jsem se ho, jak na to téma přišel, a on že prý četl nějaké knížky. Jeho text ve mně vyvolal emoce těch časů, a tak jsem si řekl, že to je možná dobrá příležitost vyjádřit se k té době a události. Palieskův text jsem zhudebnil a vznikla úvodní píseň „osmašedesátnického“ alba nazvaná Hopeful Spring and Weeping Summer.

V roce 1968 vám bylo pětadvacet, s Blues Five jste ten rok zakončili úspěchem na druhém Československém Beat Festivalu, stál jste na prahu kariéry. Nepomýšlel jste tehdy na odchod do zahraničí?

To je dilema mé generace. Emigraci jsem řešil od roku 1968 až do sametové revoluce. Mnozí mě přesvědčovali, ať to udělám, ale nakonec jsem neodešel. Měl jsem pocit, že kdybych utekl, skončil bych s muzikou, se kterou jsem se v té době už hodně zapletl. Bál jsem se, že ztratím muzikantské zázemí a venku se už hudebně nedokážu realizovat. Nepovedlo se to ani mnohem šikovnějším kolegům.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jste platil za klíčového jazzmana v Československu, byl jste aktivní i organizačně. Jak se v porovnání s těmi lety daří slovenskému jazzu dnes?

Je to dost smutné, stejně jako vy v Česku nemáme ani na Slovensku etablovanou instituci, která by na jazz dbala. Jednoduše – ani jeden člověk z té pyramidy lidí, kteří jsou pod ministrem kultury, není placený za to, že by se staral o jazzovou hudbu. Ale jazz má přesto svou vnitřní sílu, ta hudba oslovuje, komunikuje. Objevují se noví muzikanti, nové koncertní příležitosti, festivaly. Vždy záleží na fanaticích, jednotlivých lidech: kolem nich se vytvoří komunita, která jejich snažení podporuje. Navíc, muzikanti jazz dělají z duše, bez ohledu na to, jestli je někdo podporuje.

Album nových písní jste natočil po sedmi letech nahrávací pauzy. Proč ta dlouhá odmlka, neměl jste pohromadě dost dobrých písní?

Já netrpím tvůrčí krizí, písně píšu poměrně snadno. Ale ne vždy se mi dostává dobrých textů. Řada skladeb z nového alba bylo živých dávno před tím, než jsme je nahráli, jen čekaly v šuplíku na svou příležitost. A taky trochu déle trvalo producentům Luborovi Priehradníkovi a mému synovi Peterovi, než celé album dali dohromady.

Co si myslíte o krizi, kterou prochází hudební průmysl? Má vůbec smysl natáčet nové desky?

Nemám pocit, že by panovala krize nahrávacího průmyslu, ba ani krize tvůrčího potenciálu. Muzikanti stále chtějí nahrávat, navíc je jich stále víc, evropské školství chrlí mladé schopné hudebníky. Řekl bych, že spíš skončil byznys s hudbou, což je pro nás muzikanty nepříjemné, protože se to projeví na vydavatelských aktivitách. Ale nikdo ještě nevymyslel nic lepšího než napsat dvanáct písniček a vydat album. Děláme to zatím všichni, kteří máme rádi hudbu a chceme se jí prezentovat. Jistě, existují i jiné kanály, můžete dát klip na YouTube nebo poskytnout na internetu zdarma jeden track. Ale komplexnější pohled na určitého interpreta stále nejlíp zprostředkuje cédéčko.

I na svém novém albu jste se obklopil muzikanty mladšími často o několik generací, což je dnes častá praxe i u jiných osobností. Co k tomu vede vás? Je to účel, potřebujete vedle sebe „mladou krev“?

Je to přirozený jev. Všímám si toho i v jiných situacích – i management firmy, která relativně dobře prosperuje, se stále obklopuje novými, mladými lidmi, kteří mají jiný pohled na svět. A nové impulzy potřebuji také já. Své vrstevníky mám rád, občas s nimi i vystupuji, ale na svět máme úplně jiný názor. U mladých vnímám jejich instrumentální dokonalost i neotřelost myšlení – a to mi pomáhá. Já se vůbec celý život učím od svých kolegů, jsem v podstatě hudební samouk; neučil jsem se z knížek, ale ze života.

Dva slovenské texty vám k albu Lipa 68 napsal i Milan Lasica, spoluautor vaší starší desky Lipa spieva Lasicu. Ta na Slovensku získala pět cen Aurel, což je obdoba českých Andělů. Čekal jste takový úspěch?

Možná jsme přišli ve správný čas s něčím novým. Klíčové ale bylo, že Milan Lasica napsal patnáct nových textů a všechny mi poskytl. Dal jsem si práci, abych je zhudebnil různorodě a zajímavě. Že jsme oslovili lidi, kteří o cenách rozhodují, je příjemné, ale o hodně důležitější je, že se alba prodalo přes deset tisíc kusů. Úspěch je zavazující, musím se vynasnažit, aby další lasicovské album nebylo pouhým odvarem toho prvního.

Vy už chystáte další nahrávku s texty Milana Lasici?

Ano, už mám od Milana dalších čtrnáct textů. Zkusíme navázat na to, s čím jsme úspěšně začali.

Jak jste se vlastně s Lasicou potkali?

Bratislava je malá, já už ho v mládí registroval jako divadelníka a autora. Chodil jsem mu tleskat. Když jsme se seznámili, už o mně taky věděl, a ve chvíli, kdy mi bylo konečně umožněno natočit první desku, jsem ho požádal o spolupráci. Na mém debutu Neúprosné ráno měl hned čtyři texty.

A na vašem novém albu má dva, včetně toho o „lipe slovanského typu“...

Ano, to je skladba Čo mám rád alias Lipový čaj. Sám bych si nikdy nedovolil být v písni osobní, ale když to napsal Lasica, tak jsem se za to schoval... Druhá písnička s jeho textem se jmenuje Hmla a považuju ji za zkoušku schopností východňára vypořádat se s úskalími slovenštiny – slovo hmla je v textu snad dvacetkrát, navíc jsou v té písni mdlé a bledé tiene a zahmlieva se v ní...

V Česku se často tvrdívá, že jazz se nedá zpívat v češtině, a opravdu není moc interpretů, kteří to zkoušejí. Vy ale zpíváte slovensky od první desky. Má slovenština oproti češtině nějakou řekněme rytmickou výhodu? Nebo prostě máte vynalézavé textaře?

Ano, záleží na textařích a taky na intepretovi. U mě je slovenština výrazem toho, že text považuji za prvořadý, jen se snažím neškodit mu, podporovat ho. A pokud bychom porovnali ty dva jazyky, tak čeština je na tom určitě líp než slovenština. My máme například takzvané rytmické krácení, což znamená, že nemůžou jít po sobě dvě dlouhé slabiky. A pak přízvuky, ty jsou také dost komplikované. S češtinou se dá prostě daleko líp pracovat, snadněji se ohýbá.

Zmínil jste debutovou desku Neúprosné ráno, kterou jste vydal až na prahu čtyřicítky. Což je věk, kdy má zpěvák už několik desek za sebou...

Nebo už dávno přestal zpívat.

Anebo ho to už přestalo bavit... Ale vážně – proč tak pozdě? Jazz přece komunistům tolik nevadil, v Česku byl dokonce poměrně svobodný, alespoň ve srovnání s rockovou hudbou.

Já si nemyslím, že to byla schválnost režimu. Šlo o jednoho konkrétního člověka, který měl tehdy takovou moc, že si mohl dovolit říci: Lipa ne, Lipu škrtám. A jednoduše mě opravdu vyškrtl ze všech edičních plánů Opusu, tehdejšího monopolního vydavatele hudby na Slovensku. Když už se do studia dostala kapela Revival Jazz Band, s níž jsem tehdy stabilně zpíval a koncertoval v polovině Evropy, tak mi v natáčení zabránil. A místo zpívaných písniček musela kapela dělat instrumentálky. Zlomilo se to, až když jsem se s Lubošem Andrštem dostal k natáčení v Praze. Pak jsem mohl říct: V Praze můžu a v Bratislavě nesmím? To pomohlo.

Potýkat se s režimem asi bylo zapotřebí i při organizování Bratislavských jazzových dnů, jejichž ředitelem dlouhá léta jste. O strastech s pořadatelstvím takové akce u nás víme z pamětí Lubomíra Dorůžky. Jak se podařilo prosadit festival na Slovensku?

My začínali v roce 1975 na studentské bázi, vyložené problémy jsme tedy neměli, jen bylo třeba plánovat hodně dopředu. Kompletně celý program i scénář také musely procházet schvalovacím řízením, dokonce včetně mého průvodního slova. Prvních pět let to byly hodně socialistické festivaly, zvali jsme kapely z východního Německa, Polska, Sovětského svazu. Až v pátém ročníku se ocitl v programu Belgičan „Toots“ Thielemans, pak první interpreti z Ameriky... A po roce 1990 se festival proměnil úplně.

Historie Bratislavských jazzových dnů se může pochlubit řadou velkých jazzových jmen, namátkou Herbie Hancock, Chick Corea, Bobby McFerrin. Máte přesto nějaký nesplněný pořadatelský sen?

Já jsem zatížený na zpěváky, samozřejmě, ale myslím, že podstatná část zpěvácké reprezentace už u nás byla. Ještě bych chtěl George Bensona, ten u nás ještě nevystupoval. Ale jinak vlastně žádný velký sen nemám, chtěl bych jen, aby bylo vyprodáno, aby zněla dobrá muzika a lidi měli radost. Což se snad daří, festival expanduje – už není jen na podzim, ale i na jaře, navíc se z Bratislavy vždy přesouvá i do jiných měst, Košic, Nitry, Žiliny. Nyní finišujeme s přípravou podzimní přehlídky, chceme do Bratislavy přivézt zpěvačky Dianne Reeves a Randy Crawford.

Jako promotérovi se vám určitě hodily žurnalistické zkušenosti, které jste získal desetiletou praxí v bratislavském rozhlase. Na Rádiu Devín je vás slyšet dodnes, pro Jazzový klub připravujete pravidelné dvouhodinovky. Tu stopáž vám mohou vaši pražští kolegové závidět!

Ale zas je to jen jednou do měsíce... Rádio, to je pro mě velká čest. Cítím se být rozhlasákem, vždyť už od roku 1976 pravidelně vysílám jazz na různých vlnách, převážně Československého, nyní Slovenského rozhlasu. A jsem na to velmi hrdý.

Máte letos nějaký velký jazzový objev?

Nedávno jsem na festivalu v Holandsku poprvé viděl naživo Deborah Brown, velmi dobře vyzbrojenou jazzovou zpěvačku, trošku střihu Elly Fitzgerald. Zpívala s kvintetem, dva dechy plus rytmika, a bylo to moc dobré.

Stále dost koncertujete, a to nejen v Česku a na Slovensku. Před pár dny jste zpíval v Moskvě a chystáte se Kypr. Je pro vás „exotičnost“ prostředí větší výzvou, než když máte zpívat na místech, kde to znáte?

Koncert se může povést na kterémkoli místě a v kterémkoli prostředí. Ale já rád vystupuji někde, kde mě nikdy neviděli a neslyšeli. V takových situacích se musíte hodně snažit, abyste lidem dokázal, že jim stálo za to zaplatit vstupné. Dostat se ven je vždycky šance. A já si každé takové příležitosti vážím.

V jazzu je umělecká dlouhověkost běžná. Tony Bennett loni exceloval albem duetů, které natočil v pětaosmdesáti. A Sonny Rollins přijede na podzim do Prahy ve dvaaosmdesáti. Do kdy plánujete vystupovat vy?

Letos zpíval v Bratislavě Al Jarreau, tomu je sedmdesát dva. Při prvních písničkách jsem si říkal: No, nevím, možná už to měl zabalit... Ale asi čtvrtá písnička byla dobrá a od té doby až do konce to byl velmi pěkný koncert. Tak jsem si říkal, že když může zpívat Al Jarreau, který je ještě starší, a navíc má velké zdravotní obtíže, že já to mám zatím dobré. Budu zpívat, dokud budu moci. Baví mě to, mám to rád.

Milan Šefl

Foto Jakub Gulyás

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 5. června.