Petr Koudelka, publicista

Věřte, nevěřte

Když jsem kdysi začínal jako novinář v jednom známém pražském deníku a šlapal denně po názvu novin našich předchůdců vyvedeném v pseudomramorové podlaze pod vstupním schodištěm, nepřemýšlel jsem příliš, jak velkou mám odpovědnost. Dvakrát denně jsem vkročil do kulatého znaku s nápisem Prager Tagblatt. Co asi nosili jeho redaktoři v aktovkách a co jim táhlo hlavou? Já jsem myslel hlavně na to, že mohu kdykoliv udělat rozhovor s některou mladou krásnou herečkou, a zdálo se mi, že to je to, co také bude nejvíc zajímat nejen mě, ale i naše čtenáře.
Pak uplynuly roky a desetiletí, vystřídaly se režimy, z novin se stala média, ale ta hlavní otázka pro obyčejného novináře zůstala: Mám zatelefonovat mladé krásné herečce a požádat ji o interview? Nebo mám bojovat proti korupci, usilovat o dopadení politiků spojených s mafií, zasadit se o odhalení pachatelů, kteří už dvacet let rozkrádají veřejný majetek, zastat se chudáků, kterým stát škrtá poslední sociální podpory, přesvědčovat ministry, aby nebrali lidem právo na zdravotní péči a na vzdělání, poslance, aby vrátili lidem právo na práci, psát proti exekutorským pijavicím, lichvářům, kasinům, hernám, prostitutkám, spekulantům s pozemky, ničitelům krajiny, vzduchu a vody, bořitelům starých pražských domů, stavitelům zrůdných staveb, proti předražování veřejné dopravy, tupé reklamě a zdražování chleba? Není to ani zdaleka všechno, ale víc se toho do jedné věty už nevejde, protože žurnalista musí také dbát na ochranu čistoty jazyka, jeho eleganci a srozumitelnost. A co ještě mají média na starost? Kulturní úroveň národa, výchovu mladé generace, boj se zločinem, nesmějí zapomenout na historii, významná data a události, na vlastenectví, evropanství a morálku. A tak se ptám: Nechceme toho od médií až příliš? Vždyť v minulosti stačilo k čistému svědomí jen jedno: zastat se vdov a sirotků. Kdo se zastával vdov a sirotků, byl takzvaně z obliga.
Už jsem četl několikrát zpověď různých známých novinářů, kteří vyhořeli, zhroutili se pod tíhou všech možných kauz, jak jsme si zvykli říkat každému šlendriánu, s nímž není možné hnout. Psali: už dál nemohu, musím si od toho svinstva odpočinout, od té bezmoci, dám si na čas pohov a začnu psát rozhovory s mladými krásnými herečkami.
Ještě na jeden žurnalistický hit, který mě bavil, si vzpomínám. Byla to rubrika Věřte, nevěřte. Tam se odehrával ten pravý život. Někdo proplul v sudu Niagarskými vodopády, žena porodila osmerčata, pes vytáhl dítě z hořícího domu. Spousta novinářů se rozhodla věnovat právě takovým věcem. A ostatní jdou ještě dál: udělají Věřte, nevěřte z celých novin, z celých televizních zpráv! Ministr Kalousek navrhuje další škrty. Věřte, nevěřte! Jízdné v Praze bude ještě dražší. Věřte, nevěřte! Poslanci se starají hlavně o své platy. Věřte, nevěřte! Ministři se zajímají jen o odposlouchávání nepohodlných protivníků a intriky proti opozici! Věřte, nevěřte!
Co ještě by mohlo koho zajímat? Je to všechno legrace! Proč zrovna novináři by si měli ničit nervy a riskovat kariéru, ztrátu zaměstnání? Vždyť koho by napadlo, že noviny jsou také v rukou kmotrů! A redaktoři mají také své hypotéky a leasingy. Proč zrovna oni by měli být výjimkou? Jen ať si zůstanou u svého Věřte, nevěřte!
Snad jenom – kdyby se přestali zastávat vdov a sirotků! To by byla chyba. To by potom muselo být zle!
A vtom čtu čerstvou zprávu, že na sirotky v dětských domovech budou uvaleny exekuce, protože neplatí za popelnice a odvoz odpadu! A u nás musí podle zákona platit každý. Rodiče nemají, tak budou stíháni exekutory. Společnost je bezmocná, zákon je zákon. V té chvíli jsem jako ta matka v Čapkově hře, která posílá svého posledního syna do války. Obrátil jsem se na novináře, protože nikdo jiný tu už není, kdo by se člověka zastal, a říkám: Jdi! Opusť své Věřte, nevěřte!, zapomeň na mladé herečky a začni znovu. Bojuj! Teď už jde přece o vdovy a sirotky!