Můj život začal uhasínáním

Ruská klasická literatura přispěla do slovníku literárních typů souslovím „zbytečný člověk“. Řada „zbytečných lidí“ začíná už postavou Evžena Oněgina u Puškina, zbytečného člověka najdeme u Turgeněva a v dramaticky vrcholné podobě je uvádí na jeviště na přelomu 19. a 20. století Anton Pavlovič Čechov ve všech svých hrách. Jsou to postavy kultivovaných aristokratů, jejichž aktivita je jakoby ochromena od potlačeného děkabristického povstání, tedy od konce první třetiny 19. století.

Roku 1859 vydal Ivan Alexandrovič Gončarov (1812–1891) Oblomova. Román byl vřele přijat pro to, jak vystihl ducha doby a zkarikoval její neduhy. Oblomov není schopen ničeho, ani kariéry, ani lásky, a promarní svůj život v pasivitě a nečinnosti. Pro svou nerozhodnost bývá Oblomov porovnáván s – ovšem mnohem starším – Hamletem Williama Shakespeara. Na existenciální otázku „být či nebýt?“ by ovšem Oblomov odpověděl „ne“.
Gončarovův román, z něhož stanice Vltava připravila četbu na pokračování (od středy 13. června, vždy v 18.30), vznikal deset let a dokončen byl roku 1857 při autorově pobytu v Mariánských Lázních. Oblomov je zcela zásadní literární typ, je to člověk, který nekoná a jehož netečnost podněcuje k nejrůznějším psychologickým i filozofickým interpretacím. Nemá žádný cíl, a tím je současně přitažlivý i odpudivý. Román byl mnohokrát adaptován pro divadlo (u nás výborná inscenace Dejvického divadla v režii a dramatizaci Miroslava Krobota s Ivanem Trojanem v titulní roli) i pro film (snímek Nikity Michalkova z roku 1979 s Olegem Tabakovem). „Oblomovština“ jako postoj, kterým se dá říci „s tím nechci mít nic společného“, je obrazem moderních pochybností o tom, zda plody lidské aktivity a ctižádosti jsou jednoznačně dobré.
„Víš, Andreji, v mém životě se nikdy nerozhořel žádný, ani spásný, ani zhoubný plamen. Můj život se nepodobal ránu, nad kterým se ponenáhlu rozjasňují barvy a oheň, měnící se pak u jiných lidí ve žhavě planoucí den, až všechno rušně kypí v zářivém poledni a potom se zas všechno pomaličku mírní, bledne a přirozeně a pozvolna před večerem uhasíná. Ne, můj život uhasínáním začal. Od první chvíle, kdy jsem si sebe uvědomil, cítil jsem, že už hasnu. Začal jsem hasnout při psaní listin v kanceláři; hasl jsem pak, když jsem se z knih dozvídal o pravdách a nevěděl, co si s nimi v životě počít, hasl jsem s přáteli, když jsem poslouchal jejich povídačky, klepy, posměšky, zlomyslné a studené prázdné tlachy, když jsem pozoroval přátelství, udržované styky bez cíle a bez sympatie. Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí.“ Těžko bychom mohli kategoricky říci, že Oblomov nemá pravdu...

Alena Zemančíková, redaktorka ČRo 3 – Vltava