Jakub Kamberský, publicista

U Kalicha aneb O „zábavě“ na Dvojce

V pátek 13. dubna, několik minut po poledni, z éteru poprvé zazněl nový zábavný pořad U Kalicha. V době, kdy vznikají tyto řádky, bylo odvysíláno šest relací, je tedy co hodnotit. Zaměřme se jednak na úroveň nového, v pořadí již desátého zábavného pořadu, který má Dvojka v programovém schématu, a také na celkovou úroveň rozhlasové zábavy.
Osm z deseti zábavných relací má jednoho průvodce, jeden pořad dva (Dva v Africe), U Kalicha hned tři. Konkrétně žoviální dvojici Tomáše Töpfera a Vítězslava Jandáka plus Gustava Oplustila, doyena televizní zábavy, který je tu tak trochu do počtu a občas obohatí pořad historkou z mládí. Hosty byli zatím převážně herci, ti jsou ostatně nejvděčnějším artiklem napříč spektrem rozhlasového, ale i televizního humoru.
Co můžeme vysledovat: Je-li U Kalicha hostem žena, dvojice Töpfer – Jandák se předhání v úslužnosti, která vede k nevtipnosti a mnohdy k absolutnímu trapnu. Mrzí mě, že to musím napsat, Tomáše Töpfera jako herce si nesmírně vážím, ale v kombinaci s bohorovným Jandákem u mě ztrácí body. Přičemž, kdyby pořad uváděl sám a dával víc prostoru hostům, jak tomu bylo v relaci s Petrem Kostkou, rozeným vypravěčem, pořad by se dostal na úroveň těch osvědčených typu Nostalgické muzeum zábavy Ondřeje Suchého, Lenoška Ivo Šmoldase či Hvězdný prach Jaromíra Hanzlíka. Ale za stavu, v jakém se nový projekt nachází, jej lze přirovnat k estrádním počinům komerčních rozhlasových a televizních stanic.
Jak již bylo zmíněno, Dvojka Českého rozhlasu ve čtyřech časech určených pro zábavné pořady, vysílá střídavě deset relací, s lepšími, ale i horšími moderátory, s více či méně zajímavými hosty. Podíváme-li se na pořady jednotlivě, najdeme mezi nimi kvalitní počiny, už jsem je ostatně jmenoval. Celkově však zjistíme, že se přes veškerou snahu jedná o žalostný stav. Problém  rozhlasové zábavy spatřuji ve formátu, který souhrnně nazvěme talk show. V každém pořadu se potkáme s oblíbenými hosty, kteří k potěše národa přežvykují mnohokrát slyšené historky z natáčení a mládí, v případě pořadu U Kalicha je tomu nejinak, jen se příběhy opakují z úst jednoho z průvodců.
Záměrně teď nadsazuji, abych podtrhl žalostnou situaci. Zároveň se ptám, kde je nějaká inovace? A s povděkem vzpomínám na pořady Jiřího Suchého, mapující historii divadla Semafor, několik pásem dvojice Vodňanský – Skoumal, na Padesátníka s archivními snímky a zasvěcenými komentáři Ondřeje Suchého.
Proč nehledat a neoslovovat tvůrce? Například Přemysl Rut už nějaký čas provozuje v Divadle Pod Palmovkou písňová pásma s prvky kabaretu. A jsou i jiné cesty: literární humoristická pásma, nové skeče (i když tato cesta se nejeví jako ta nejšťastnější, popravdě řečeno). A pokud nejsou k mání autoři vkusné a neotřelé zábavy, proč nesáhnout do archivu a krom toho nesčetněkrát omletého nezařadit něco méně známého či zapomenutého z dob Silvestrů a kabaretů padesátých až osmdesátých let? Nabídka by se hned stala pestřejší.