|
|
Každý hledáme nějaké štěstí
Bohdan Sláma patří mezi naše nejváženější režiséry. S
mimořádnou věrohodností dokáže přiblížit různorodé outsidery a
výlučné jedince, které spalují jejich niterné běsy. Tak
fascinovala díla jako Štěstí, Venkovský učitel nebo také Čtyři
slunce, jakkoli ta byla přijata rozpačitě kvůli nezvládnuté
metaforické rovině. Zatímco nyní zastihujeme Slámu takříkajíc
na rozcestí, Česká televize ve čtvrtek 2. srpna večer uvádí
desetiletí staré Divoké včely, které položily základní balvan
do pomníku jeho rostoucí slávy.
Právě tady přesvědčil o svých vypravěčských schopnostech i o
smyslu pro významově bohaté vrstvení obrazu. Prostředí
venkova, naší kinematografií často opomíjeného, přitom
nevyužívá jen jako barvité kulisy (jak to činívá Tomáš Vorel),
ale proniká do tamější mentality, do nicotných osudů, do
utopených nadějí, kdy jedinou vyhlídkou se stává beznadějně
šedá existence, považovaná nakonec za normální a běžnou.
Divoké včely zachycují své leckdy bizarní hrdiny při
nejrůznějších situacích, v rodinném prostředí i v zaměstnání,
při intimním tokání i při bujaré tancovačce. Sláma načrtává
komunikační nesmělost, umanutost v životním zacílení i
hochštaplerské sebevědomí. Postihuje citovou otupělost, všímá
si nejrůznějších reakcí na obdobné podněty, vesměs pramenící z
jakési smířenosti s osudem. Ale není v tom tupá rezignace. Jak
podotkl režisér, postavy „vzdorují marnosti skrze humor“.
Divoké včely nemají ústředního hrdinu, postupně se střídá
několik mistrně ztvárněných postav. Až zajíkavě nesmělý Kája
(Zdeněk Raušer) nabývá rysů novice čekajícího na sexuální
zasvěcení. Pavel Liška svého jen zdánlivě sebevědomého
tanečníka Láďu, poblázněného Michaelem Jacksonem, obdařil
trapností i omezenou sociální vcítivostí. Mimořádně úchvatná
je ovšem Tatiana Vilhelmová v roli Božky, děvčete, které
prahne po opravdovém citu, ale přesto rezignovaného a
smířeného s nevábnými vyhlídkami – ani neprotestuje, když
mlčky vystoupí z auta, označena za „kurvu“. A stejně strhující
je syté zpodobnění drbavých stařenek či ženského houfu
pracujícího v lese.
Obraz, který Sláma nastolil, je v každém detailu uvěřitelným,
zaujmou i záměrně banalizované rozmluvy, v trapnostech se
roztáčející občasné rituály – připomeňme aspoň taneční zábavu
s provinční kutálkou, jejíž hudební produkce přesně
charakterizuje kulturní potřeby tam žijících lidí. Film nám
sděluje, že sdílíme i tuto skutečnost, jakkoli se nám zdá být
vzdálena.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Jan Kozák |
