|
|
 Lenka
Nová,
zpěvačka
Lenka Nová, to je dravý rock Laury a jejích tygrů i komorní
zpovědi Ohroženého druhu. Kam směřujete svým sólovým albem Psí
hodina?
Řekla bych, že Psí hodina je přesně mezi těmi dvěma polohami,
které jste zmínil. Původně jsem chtěla, aby byla komornější,
ale já i můj muž, mimo jiné producent desky, máme rádi pestré
aranže, takže se vedle akustických nástrojů nakonec objevila i
elektrická kytara, elektrická basa, plná souprava bicích...
Některé pasáže jsou nakonec dost hlasité.
Má album nějaký jednotící prvek?
Poměrně hodně času jsme věnovali zvuku desky. Chtěli jsme
najít typický sound, díky kterému by byla deska snadno
rozpoznatelná. Trvalo skoro rok, než jsme začali být
spokojení. Dalším jednotícím prvkem jsou určitě texty. Většinu
napsal Lukáš Pavlásek a propojuje je téma života ženy, jeho
různých fází – zamilovanosti, manželství, mateřství, nevěry,
osamělosti. Lukáš je i autorem titulní písně. Psí hodina je
pro mě čas, který přináší změnu, která nevratně ovlivní zbytek
života. Takovými zvraty jsem si sama prošla, proto jsem měla v
otázce titulu alba od začátku jasno.
Jméno vašeho dvorního textaře může být pro leckoho
překvapením, vždyť Lukáše Pavláska známe hlavně jako
nekňubovitého „motorkáře“ z reklamních spotů s Vojtou Kotkem.
Jak jste ho objevila a čím vás jeho písňové texty oslovily?
Potkali jsme se díky pořadu Na Stojáka!, kde Lukáš byl a je
jednou z nejvýraznějších osobností. První text, který mi
poslal, byl zjevně napsaný na poslední chvíli, bylo vidět, že
tomu Lukáš moc nedal. Přemýšlela jsem, jak mu diplomaticky
oznámit, že se mi to nelíbí, ale nakonec jsem to řekla na
rovinu. Lukáš byl rád a řekl mi, že se mu se mnou bude dobře
dělat, že se nespokojím s odfláknutou prací. Jeho texty se mi
líbí, vyhovuje mi slovník, který používá, i to, že nemá
problém některé obraty měnit.
Vedle jedné skladby Davida Kollera napsal k písním hudbu váš
manžel Michal Pelant. Jaké to je, sdílet domácnost s
nejbližším muzikantským kolegou? Stane se, že třeba večer
pilujete písničku, kterou napsal?
Někdy je to náročné, hlavně organizačně, máme doma nedávno
narozené dítě a po ruce není ani jedna babička, nebo dědeček.
Trefil jste, že moje práce na desce probíhala hlavně večer a v
noci. Teprve, když jsem Káťu uložila, dokázala jsem přepnout a
trošku se soustředit. Nicméně na to, abych napsala víc než
jeden text, to stejně nestačilo. Zůstalo u několika
rozepsaných věcí, které třeba zúročím někdy v budoucnu.
Desku jste si vydala víceméně sama. Je to dnes už nutnost,
nebo jste chtěla mít vše pěkně pod kontrolou?
Vydat desku ve vlastní režii byla spíš moje volba, než
nutnost. Situace na hudebním trhu u nás se za poslední rok
hodně změnila. Většina poboček velkých vydavatelství skončila,
funguje v podstatě jen Supraphon. Na scéně sice zůstala malá
vydavatelství, ale já jsem se o možnost vydat desku v některém
z nich popravdě zvlášť nezajímala. Většinu věcí, jako je
výroba a PR, jsem si zařizovala přímo u lidí, které znám a o
nichž vím, že to umí. Jediné, co by mě pod křídla
vydavatelství táhlo, by byly peníze, ale neměla jsem pocit, že
by mě někde výrazně finančně podpořili.
Na deskách v dnešní době stahování už asi nikdo nevydělá, plní
spíš reprezentační účely a muzikanty živí koncerty. Dá se
říct, že po vydání alba máte alespoň víc „kšeftů“?
Já jsem desku dělala samozřejmě s tím záměrem, že ji budu
chtít představit i na koncertech, doufám, že tu možnost budu
mít. Ohlasy na první koncerty, které jsme odehráli, předčily
mé očekávání. Ale chtěla bych se vrátit k vaší otázce, kdy
jste v podstatě jako hotovou věc řekl, že deska je propagační
záležitost. Ano, je to tak, ale myslím si, že je to špatně a
do budoucna by to tak nemělo zůstat. Koncerty nás víceméně
uživí, ale na desku, která rozhodně není levnou záležitostí,
pokud ji chcete udělat pořádně, vám nic moc nezbude. Nevidím
jediný důvod, proč by měla být hudba zadarmo, pokud se tak
autor sám nerozhodne. Technika to bohužel momentálně umožňuje
a nedá se s tím nic dělat. Nezbývá než apelovat.
Apelujte tedy. Co byste vzkázala posluchačům, kteří si hudbu
výhradně stahují zdarma?
Aby mysleli na to, že okrádají zejména sami sebe. Deska dnes
stojí kolem sto osmdesáti korun, což je podle mě příznivá
částka, kterou si může dovolit každý. Natočení desky, alespoň
v mém případě, stálo kolem sto padesáti tisíc korun, takže si
dokážete představit, že nastřádat takovou sumu pouze z
odehraných koncertů je poměrně složité. Když si lidé album
koupí, podpoří svého oblíbeného interpreta a umožní mu poctivě
připravit další písničky, které budou poslouchat zase
především oni.
Pocházíte z Brna, kde jste už v dětství začínala s kumštem v
souboru Pirko, jakési brněnské obdobě pražských Dismančat. Co
vám to dalo?
Naučila jsem se fungovat v kolektivu, zajímat se o věci kolem
sebe, být otevřená novým podnětům a příležitostem. Myslím, že
Pirko mělo na vývoj mé osobnosti zásadní vliv.
V Pirku jste získala i divadelní průpravu – netáhlo vás to
taky k herectví? Jak se stalo, že nakonec vyhrála muzika?
Hodně z mých kolegů zkoušelo štěstí na konzervatoři v oboru
herectví, ale mě to nelákalo, jisté základy jsem sice v Pirku
získala, neměla jsem ale pocit, že bych byla výjimečně
talentovaná. Hereckou průpravu jsem využila později v muzikálu
Vlasy, v představení Babička v Divadle Husa na provázku, nebo
letos při inscenování balad Michala Horáčka ve Švandově
divadle. Koneckonců i koncerty s Laurou v sobě vždy nesly
divadelní prvky, takže tu průpravu z Pirka průběžně využívám
dodnes.
Už za gymnaziálních studií jste zpívala s řadou brněnských
kapel, ale první velkou skupinou byla Laura a její tygři, kam
jste v jednadvaceti nastoupila. Byl to ten klíčový moment,
„bod zlomu“ na vaší dráze?
Myslím, že každý krok, nebo krůček na cestě za muzikou sehrál
svou roli a nějak mě nasměroval. To, že jsem začala zpívat v
Lauře, byl jeden z těch podstatných momentů.
Kapelník Laury Karel Šůcha se vždy vyznačoval „tvrdou
rukou“, s níž skupinu řídil. Jak se vám ve skupině těch
dvanáct let „dýchalo“?
Vláda tvrdé ruky – to je termín, který novináři v souvislosti
s Karlem rádi používají, ale je to v podstatě klišé. Ano, je
pravda, že Karel o většině věcí rozhoduje sám a některá jeho
rozhodnutí byla emotivní a někdy možná unáhlená, ale pokud
chcete vést skupinu, kde je pět a více lidí, tak to v podstatě
jinak nejde. Sama jsem to pochopila, když jsem měla svoji
první kapelu. Karel je inteligentní člověk, takže i jeho
vedení bylo inteligentní, blbce bych takovou dobu nesnesla.
Zpívání v Lauře mi dalo spoustu nezapomenutelných zážitků,
výborných koncertů a taky několik dobrých kamarádů.
Nemrzí vás s odstupem, že ten rychlý vstup do první rockové
ligy možná trochu uspíšil vaši kariéru, že jste se nemohla
déle rozhodovat o tom, co budete dělat, a třeba nezkusila
JAMU?
Myslím, že dvacet jedna let byl pro mě ideální věk. Sama jsem
v té době nevěděla, co vlastně chci v životě dělat, v Brně
jsem sice zpívala v kapelách, ale moje výkony mě nepřesvědčily
o tom, že bych měla jít hudbu studovat. Muzika mě bavila, ale
líbila se mi třeba i architektura a další výtvarné věci.
Angažmá v Lauře mi vlastně vše dost ulehčilo.
Vy už jste jednu sólovku vydala, bohužel se o ní téměř neví.
Proč? A jak jste se z těch zkušeností poučila při přípravě
aktuálního alba?
Kromě toho, že moje první sólová deska nebyla zcela výjimečná,
se na jejím zapadnutí podepsala jedna zásadní událost – měsíc
před vydáním cédéčka se firma B&M Music, u které jsem desku
vydávala, stala součástí nadnárodní společnosti Universal, kde
s vydáním a propagací mé desky nikdo nepočítal, nebyla jsem v
jejich edičním plánu. Musím říct, že po čtyřech letech poměrně
náročných příprav to bylo drsné zjištění. No a jak jsem se
poučila? Druhou desku jsem si vydala sama, ve svém edičním
plánu jsem na sebe nezapomněla a pro propagaci dělám maximum.
Připadá mi, že patříte k interpretům, kteří se z dílčích
neúspěchů nehroutí a dokáží v těch horších časech přehodit
výhybku. Ví se o vás, že jste v čase příprav své první sólové
desky po večerech pracovala jako barmanka. Brala jste to
úkorně, jako prohru?
Nebylo to příjemné zjištění. Do té doby jsem sklízela jeden
úspěch za druhým a najednou jsem zjistila, že mě muzika
neuživí. Ze začátku mě podporovala máma, ale brzy jsme obě
pochopily, že to nepůjde napořád. Práce servírky se nabízela,
když jsem se chtěla soustředit hlavně na desku.
Živila vás i filmová produkce – dělala jste třeba na Želarech.
Jak jste se dostala k této práci?
Moje dobré kamarádky pracovaly jako výkonné produkční ve
společnosti Ondřeje Trojana T.H.A. Jednou jsme spolu byly na
lyžích a holky zrovna řešily, že jim vypadl jeden asistent.
Zeptala jsem se, jestli bych to zvládla, že nemám momentálně
moc peněz a ony mě vzaly s sebou. Bylo to nádherné natáčení,
jsem moc ráda, že jsem u toho mohla být. Taky kvůli tomu, že
mám ráda hory a Želary se točily v Zázrivé u Malé Fatry.
Při natáčení Želar jste se starala o herečku Jaroslavu
Adamovou, která nás bohužel v červnu opustila. Jak jste
vycházely? O manýrách hereckých div se vyprávějí legendy...
Paní Jaroslava Adamová se chovala jako skutečná dáma a herecká
legenda, i když musím říct, že chvíli trvalo, než si mě
pustila blíž k tělu a než změnila strohé oznamovací věty v
prosby. Po nějaké době pochopila, že to s ní myslím dobře a v
horském terénu jsem pro ni často bývala nejen psychickou, ale
i fyzickou oporou.
Už řadu let spolupracujete na projektech Michala Horáčka,
prvně jste se potkali u úspěšného projektu Ohrožený druh, pro
který jste nazpívala píseň Jak ten chlap se na mě dívá. Našel
si vás Horáček sám, nebo jste mu nějak „pomohla“?
Objevil mě pro něj Michal Pekárek, zvukový mistr, který s
Horáčkem spolupracuje už spoustu let. Zavolal mi, jestli
nechci přijít zkusit něco zazpívat, že Michal Horáček hledá
zajímavé ženské hlasy. Byl to spíš takový tendr, vůbec nebylo
jisté, jestli na desce budu, ale byla jsem za tu příležitost
ráda.
Zpíváte i na CD z Horáčkova představení Kudykam a nyní i v
jevištní verzi Českého kalendáře ve Švandově divadle.
Nepřepadne někdy muzikanta trochu smutek, když je svědkem
zrodu projektu kolegy, který se ve svých představách nemusí
nijak omezovat?
Nikdy mě nenapadlo dívat se na to takhle. Naopak, jsem ráda,
že můžu být u toho. Myslím, že to je taková prvoplánová
představa, že si Michal Horáček může dovolit cokoli. On jistě
peníze má, ale na druhou stranu není blázen, aby je investoval
do projektu, který mu vloženou částku alespoň částečně
nevrátí. Michal je pro mě ale hlavně výjimečný textař. A dobrý
text můžete napsat, i když máte v kapse třeba jen... dvěstě
padesát korun.
Milan Šefl
Foto Tomáš Beran, Štěpán Kučera |
