|
|
 Od
Halánků na sever
„Do Berouna se to trochu táhne, ale pak už to jde rychleji…“
odpověděl jednou na otázku Jiřího Muchy cestovatel, cestopisný
fotograf, učitel, sběratel a autor cestopisů Josef Kořenský.
Podnikl nespočet cest, dokonce i cestu kolem světa. Domů si
vozil cenné národopisné i přírodovědné sbírky, z nichž část je
v Národním a v Náprstkově muzeu.
V Klubu cestovatelů u Vojty Náprstka sbírali mnozí odvahu
k dalekým cestám, vyprávěli o svých cestovatelských zážitcích,
prosili Náprstka o peníze, posílali mu své sbírky. I Kořenský
byl jedním z těch, kteří nejdřív u Halánků putovali prstem po
mapě a teprve později vyjeli doopravdy – a poté se k Halánkům
pravidelně vraceli, aby vyprávěli o všem, co zažili. I o svých
výpravách na sever. „Právě „dobyvatelům severu“ se bude po
celý srpen věnovat sobotní Vltavský poledník.
Markéta neboli Dagmar
Josef Kořenský (1847–1938) neobjevoval, spíš popisoval – psal
do nejrůznějších časopisů, ale především pro své studenty a
studentky. Na svou první cestu se vypravil v roce 1878, na
druhou o pár let později do Skandinávie. Cesty tímto směrem
nebyly na přelomu 19. a 20. století příliš obvyklé. Josef
Kořenský však ani tady nezapřel, že je především pedagog a
sběratel. Když jeho loď zakotvila v Kodani, zaznamenal ve
svých zápiscích nejenom základní historické údaje o městě a
zemi, ale hledal také vzájemné historické kontakty. A české
stopy.
Příběh dánského krále Valdemara Vítězného a Markéty, jeho
nevěsty z Čech (později Dagmar), dcery českého krále Přemysla
Otakara I., připomíná Kořenský i v textech a fotografiích,
které publikoval ve Zlaté Praze v roce 1884. Píše tam mimo
jiné také o jedinečném nálezu – zlatém a smaltovaném křížku,
který dánští archeologové objevili v Dagmařině hrobce už
v roce 1695 s poznámkou, že „jej nosila královna Dagmar, krále
Valdemara II. choť“. Kořenský doplňuje, že podobné křížky byly
nalezeny ve vykopávkách také v Čechách – u Opočnice. Z toho
dovozuje, že Dagmařin křížek „nepochybně pocházel z Čech“.
Dnes už nezjistíme, kolik čtenářů tehdy Kořenského příběh o
české královské dceři v Dánsku četlo a kolik z nich zaujal
text o Dagmařině křížku. Faktem však zůstává, že zároveň se
zájmem o tuto královnu se v Čechách začalo hojněji vyskytovat
i její jméno – Dagmar začala přicházet „do módy“. Stejně jako
cesty na skandinávský sever.
Kolkolem nic nežli klidné moře
„Zvláštní jakýsi jev nás přímo zaráží, jev, jehož nepozorovali
jsme nikdy. Chvílemi objevují se na moři veliké žlutavé pruhy,
jež mizejí sice záhy, objevujíce se opět, avšak vypadají, jako
by sestávaly z rostlinných částic. Starý roztomilý kapitán,
Švéd z Malmö, nám ochotně ten podivuhodný úkaz vysvětluje:
Moře kvete. Všechno na světě kvete, jak nekvetla by také voda,
dodává s úsměvem. Moře bylo skutečně nádherné. Tiché, klidné,
sem tam pruhy světle zelené, místy bílé pruhy mezi pruhy
modrými. Vypadají jako rovné cesty, jako náměstí…“ píše ve
svých Črtách z druhého výletu do Švédska Josef Štolba
(1846–1930), český dramatik, spisovatel, právník a cestovatel.
O skandinávských zemích napsal několik knih: Za polárním
kruhem, Na skandinávském severu… Byl také uznávaným členem
Klubu cestovatelů, který se scházel v domě U Halánků – u Vojty
Náprstka.
 Štolba
měl hodně přátel. Některé známe víc (Jan Neruda, Mikoláš Aleš,
Svatopluk Čech), jiné méně (Josef Kořenský). Štolba se na
svých cestách uměl kolem sebe dívat a skoro nikdy nezapřel, že
je slavným autorem veseloher. A psal dobře. „Anglický
tourista, zapisující si dopodrobna dojmy své, vyptával se
kapitána donekonečna na vše možné i nemožné. Kapitáni
švédských lodí, jak jsem se přesvědčil, jsou většinou lidé
velmi milí a ochotní. Avšak neustálé vyptávání jej konečně
přece omrzelo. Když přijeli do nejbližšího přístavu, kde
poblíž náhodou nějaký hoch chytal na udici ryby, kapitán,
smluviv se s ním, podstrčil mu ančovičku, kterou hoch na udici
nabodl a do moře hodil. Pak kapitán přivedl Angličana a vyzval
ho, aby si všimnul, jak ve Švédsku chytají ryby. Chvíli
čekali, pojednou hoch trhl prutem, udice s rybičkou vylétla,
hoch ji klidně sejmul, vstrčil rybičku do úst a snědl ji.
Utřel si ústa a vážně odešel. Všecek udiven hleděl Angličan na
hocha, pak kvapně vytáhl zápisník a zaznamenal s velikou
důležitostí, že ve Švédsku loví ryby a pojídají je syrové.“
Tak podle Josefa Štolby dopadají rádoby cestovatelé. On sám se
choval spíš jako předchůdce literárního Saturnina. Rád uváděl
věci na pravou míru. „Když Valdemar, jak pověst vypravuje,
osnoval svůj loupežný útok na Visby, odebral se prý roku 1360
do města v rouše prostého kupce a získal tu lásku vznešené
panny. Ta, zaslepená láskou, prozradila mu všechna tajemství
obrany města a dala mu i klíče k jedné z bran.Tak zdařilo se
prý Valdemarovi města dobýt, avšak sotva jeho lodě zmizely
z obzoru, dali městští radní pannu zaživa zazdít ve věži,
kterou předala Valdemarovi… Náramně pěkná povídka, ale
nešťastnou náhodou nesouhlasí s událostmi.Valdemar
nepotřeboval žádnou pannu, potloukl šestnáct set měšťanů,
pobořil zdi a vnikl do města násilím… Ale proč se jako
nešťastný obránce nevymluvit na zradu. Je to pohodlné a budí
to soucit.“
Výše uvedená vyprávění jsou jenom dvěma zasataveními s českými
cestovateli, kteří si jako cíl svých cest vybrali „exotický“
sever. Dojmy z jejich cest můžete slyšet každou srpnovou
sobotu ve Vltavském poledníku.
Eliška Závodná, redaktorka ČRo 3 – Vltava
|
