|
|
Silné chvíle s Kratochvílem
Výstava Antonína Kratochvíla, která běží do 9. září v pražské
Leica Gallery, je pojata jaksi letně – zdá se být od počátku
až příliš divácky vstřícná a nenáročná.
Světoznámý fotograf, letos pětašedesátiletý, je tu představený
pod příznačnou hlavičkou „Domovina“. Ta míří k jeho osudu
exulanta a věčného poutníka mezi starou vlastí a všemi
dočasnými „vlastmi“ novými, zejména Spojenými státy.
Představuje ho ale jen několik málo prací. Ty jsou sice
vybrány s ohledem jak na Kratochvílovy preferované žánry, tedy
reportáž a portrét, tak na zhruba půlstoletí jeho kariéry, ale
jsou to snímky vesměs dobře známé odjinud – ze samostatně
vystavených cyklů nebo knižních publikací. Čili nic nového pod
sluncem: pro laika možná milé zasvěcení, pro znalejšího diváka
spíš zklamání.
 Jenže
Antonína Kratochvíla jde sotva odbýt tak rychle. Ačkoli je
výstava kurátorsky poněkud mdlá, konkrétní fotografie takové
rozhodně nejsou – i když jsou vystavené bez popisků, které by
prozradily místo a čas, i když je poněkud neústrojně rozvíjejí
filmové „dokumenty“ poskládané mechanicky z vybraných snímků.
Kratochvíl, podobně jako jeho srovnatelní zdejší kolegové,
třeba Josef Koudelka nebo Karel Cudlín, má přirozeně pro
fotografa to nejdůležitější: schopnost zachytit scénu, která
dokáže vyprávět jak v rovině realistické, tak symbolické nebo
alegorické. Jeho snímky jsou syrovým dokumentem stejně jako
nadosobním, univerzálním svědectvím. Kratochvíl je
fotožurnalista i jedinečný básník obrazu, vypravěč každodenní
všednosti i nadčasových, jaksi věčných a věčně se vracejících
příběhů. A nesejde na tom, jestli zabírá krutou válku v Iráku,
vyduchlé zbohatlíky z Ruska, hvězdy světové hudby a filmu nebo
vlastní ženu…
Antonín Kratochvíl se během půlstoletí vypracoval na mistra,
na jehož dílo se člověk prostě rád dívá. Nenáročnosti a
vstřícnosti jeho aktuální pražské výstavy navzdory.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Foto © Antonín Kratochvíl
|
