|
|
 Nejasné
a nespolehlivé
Do vysílání veřejnoprávních médií se vloudila infekce
sebechvály a šíří se a šíří...
Když si pustíte Radiožurnál, každou chvíli vás někdo ujišťuje,
že jde o nejlepší zpravodajství, že mají nejvíc zpravodajů a
zkrátka toho vědí víc než někde jinde, ba dokonce vědí, kudy
kam. Mají to předtočené a opakují to tak často, že už to
nikoho ani nezaráží. Když si ale poslechnete třeba Rádio
Česko, dostane se vám rozhodně ucelenějšího a
inteligentnějšího zpravodajství, takže jaképak „víme víc“...
Jedině že by na Radiožurnálu věděli, ale nechávali si to pro
sebe.
Navíc si na této stanici musíte každou chvíli vyslechnout
jakési upoutávky na zprávy, krátké sestřihy ze starých relací,
v nichž vám dramatické hlasy neoznamují vlastně nic
převratného, jen hlučí. Pokud se vám do něčeho podaří
zaposlouchat, existuje značná pravděpodobnost, že vás vzápětí
vystresuje a odradí písnička, kterou po několika letech
omílání v rádiu nemůžete ani slyšet. Trochu mi to celé
objasnil nově dosazený hudební dramaturg, když v rozhovoru
prohlásil, že Radiožurnál je určen spíš mužům než ženám. (Tím
mimochodem značně překvapil a rozladil několik žen v mém
okolí, které tu stanici pravidelně poslouchají; jak se
ukázalo, tak z neinformovanosti.) Vypadá to tedy, že takové
vysílání je pro otrlé a tvrdé chlapy, kteří rovněž vědí, kudy
kam, moc to neprožívají a vydrží úplně všechno...
No a od chvíle, kdy se prodloužilo vysílání hlavního
zpravodajského pořadu veřejnoprávní televize Události a
dostalo takzvaný nový kabát, respektive kostýmky, se i tam
dějí podivné věci. Z dříve jinak normálních moderátorů a
publicistů se stali křečovitě se pohybující a gestikulující
panáčci, připomínající spíš figurky z mizerné počítačové hry.
S větším či menším nadšením a přesvědčivostí na diváky každý
večer vypálí slogan Události – jasné a spolehlivé!, přestože
někteří z nich působí poměrně jasně a spolehlivě v médiích už
delší čas, tak proč to teď na něčí příkaz papouškovat.
Může u nás tahle strategie vést k úspěchu? Češi jsou vyhlášení
skeptikové, a když před nimi někdo takhle nešikovně vychvaluje
svoje zboží, um či dovednosti, tuší za tím spíš nějakou
kulišárnu. Zkuste si sami sebe představit třeba u lékaře,
který vám při prohlídce několikrát oznámí: Jsem vzdělaný a
zkušený. Nejspíš se vás zmocní pocit, že není duševně úplně
v pořádku a vy byste měli co nejrychleji ordinaci zase
opustit. Podobné deklamace si má člověk alespoň v našem
středoevropském prostoru nechávat pro sebe, působí zkrátka
trapně a především kontraproduktivně...
Vezměte si třeba naše policejní auta s nápisy Pomáhat a
chránit! Když jsem je spatřil poprvé, napadlo mě, že si to tam
policajti píšou proto, aby nezapomněli, co vlastně mají dělat.
A řekl jsem si, že až to tam po čase nebudou muset psát,
budeme skutečně v bezpečí. Podobně na člověka působí i ono
televizní jasné a spolehlivé nebo rozhlasové vědět víc. Až to
tam jednou nebude, to teprve bude paráda!
Pro dnešek se s vámi loučí fejetonista Jan Burian, chytrý a
vtipný...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
