|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka
Potřeba být obětí?
Všimli jste si, jak rádi se dnes lidé označují za oběti
minulého režimu? Jistě, mnoho z nich se za ně může označit
právem, ale ti to obvykle nedělají, protože by se nesrovnávalo
s jejich důstojností, aby se sami jako oběť označili. Ale my
druzí cítíme, že by na to právo měli. No a pak se stane, že
jedete třeba autobusem na zahraniční výlet, většina osazenstva
jsou lidé kolem sedmdesátky, kteří prakticky celou svou
profesní dráhu absolvovali za minulého režimu. Většina z nich
jsou lidé s vysokoškolským vzděláním, několik z nich má
dokonce tituly z tehdejší doby jako kandidát, nebo dokonce
doktor věd. Obvykle se mluví o všem možném, dřív či později se
začne nadávat na politiku a pak přijde na řadu minulý režim. A
už je to tady. Ti všichni, co tady spokojeně sedí, se cítí
jako jeho oběti a obsáhle vyprávějí, jak za komunistů trpěli.
A přitom většina z nich, jak vyplývá zase z jiných rozhovorů,
byla ve svém povolání úspěšná, udělala kariéru, což podle toho
kterého pracovního prostředí předpokládalo určité přizpůsobení
se tomu, co bylo.
Aby mi bylo dobře rozuměno, nezastávám se minulého režimu.
Dvacetiletí normalizace, do něhož spadají pracovní biografie
těchto lidí, byla všivá doba, podle mne vůbec nejtěžší období
v našich moderních dějinách. Všichni ale ještě snad víme, že
smět dělat aspiranturu, nebo dokonce získat titul doktora věd
předpokládalo, že člověk má dobrý posudek. Stranická
organizace mohla člověku leccos překazit, i další odborný
vývoj. A tak lze předpokládat, že tito lidé v oné době do
značné míry normálně žili ne s více potížemi, než které měl
tehdy skoro každý. Jenže jak připustit, že i v totalitním
režimu existuje něco jako normalita, žitý svět, v němž se lidé
snaží vytvářet své životy jako smysluplné a vynalézavě
vytvářejí strategie, které jim to umožňují, jestliže se stalo
zvykem říkat, že za komunismu bylo všechno špatné? Pak v
antikomunistickém propadlišti dějin mizí i jejich životy a jim
nezbývá nakonec nic jiného než se jakoby pro své
ospravedlnění, že v této době žili, vidět jako oběti, aby jim
nikdo nemohl nic vyčítat. Protože jak se mají jinak vztáhnout
k režimu, s nímž je spojeno všechno negativní, v němž ale
prožili svůj život? Jako by si člověk mohl vybrat dobu, v níž
by chtěl žít. Být – respektive definovat se – jako obět‘ se
pak paradoxně stává jedinou čestnou možností, jak bylo možné
za totality žít, pomineme-li pro tuto chvíli disent.
Co se nám tím ztrácí ze zorného pole, je ale právě to
nejcennější – lidská vůle ke smyslu. Jinak řečeno, jak si lidé
za všech okolností, i za těch nejtvrdších, snaží zachovat,
vytvořit, ba urvat kus smyslu pro svůj osobní život. Těch
příkladů jsou stovky a tisíce. Nesmál se už Pjotr Bezuchov
v Tolstého Vojně a míru tomu, že jeho nesmrtelnou duši chtějí
zavřít do žaláře? Nerecitovali si lidé jeden po druhém
v koncentrácích básně, které znali, aby si tím zachránili kus
lidského světa? Neorganizovala kunsthistorička Růžena Vacková
ve vězení, v němž strávila šestnáct let, vzdělávací semináře?
Jako oběť režimu by se ale byla nikdy nedefinovala. Nikdy jsem
také neslyšela od lidí, kteří za protektorátu ztratili své
blízké v koncentrácích a na popravištích, nebo sami koncentrák
přežili, že by o nich, natožpak sami o sobě mluvili jako o
obětech, přestože by na to měli plné právo. To byli ovšem
ještě lidé formovaní demokratickou první republikou.
Asi má ta forma bezmoci, jíž potřeba definovat se jako oběť
režimu koneckonců je, přece jen co dělat s totalitním režimem.
Člověk se tím totiž redukuje na pouhý objekt dějin. A právě to
každý totalitní režim ke svému fungování potřebuje. |
