|
|
 Putování za zapomněním je dlouhé
Od hongkongského režiséra Wonga Kar-waie uvádí Česká televize
v tomto týdnu hned dva filmy. Vedle stylizované šermířské
romance Na východě ďábel, na západě jed (1994), uváděné v
pátek 24. srpna, je to pět let starý snímek Moje borůvkové
noci, poprvé v režisérově tvorbě zasazený do amerických reálií
a obsazený tamními herci – spatříme ho v pondělí 20. srpna ve
21 hodin na ČT2.
Wong Kar-Wai si záměrně zvolil všední, vskutku kalendářový
příběh, jaký mohl situovat kamkoli, avšak současně se vyhnul
obvyklým melodramatickým klišé, u filmů tohoto typu častým.
Vždyť čím jiným je zklamání v lásce a klikatá pouť za
zapomenutím? Převažující noční scenerie kaváren či heren s
blikajícími neony a červenavým osvětlením, tolik příznačné pro
jeho dřívější tvorbu, nalezneme i tady. Detailní přiblížení
tváří dovolují zpřítomnit hnutí každého svalu, klesnutí očních
víček, zachvění rtů; s tím souvisí i vycizelované hlasové
nasazení, dokreslující povahové i mentální vymezení postav.
Režisér se vyhýbá psychologizujícímu zkoumání pohnutek:
zachycuje právě aktuální dění, jehož minulost – i díky
verbálním informacím – můžeme více či méně přesně odhadovat.
Hlavní hrdinka Elizabeth (Norah Jonesová) vyřešila zklamání z
nevěrného milence tak, že se začala toulat po Americe, na
různých místech pracuje jako servírka, vytrvale šetří na
vysněné auto. Své postřehy coby svéráznou osobní zpověď
pravidelně zasílá sympatickému chlapíku Jeremymu (Jude Law) z
jednoho starosvětského bistra, kde nejdříve nalezla mlčenlivou
útěchu i borůvkový koláč.
Na cestách, podobna novodobému Candidovi, vystupuje jako
vnímavá, snad jen trochu důvěřivá pozorovatelka dramat, která
se kolem ní odehrávají. Stává se svědkem tragického konce
jednoho manželství (David Strathairn, Rachel Weiszová),
vypomůže závislé hračce pokeru (Natalie Portmanová), která se
vyrovnává nejen s prohrami, ale také s neuspořádaným vztahem k
otci. Postřehneme, že Elizabeth všechny tyto osudy, aniž by to
musela vyslovit, vnímá jako něco, čemu by sama nechtěla
propadnout.
Ačkoli ženy, které dočasně vstoupí do její blízkosti, nejsou
právě následováníhodným vzorem, Elizabeth na ně hledí
soucitně, ochotna jim pomoci, i když si je vědoma, že stále
ještě cítí potřebu někomu věřit či svěřit se. A ani režisér
nad nikým neláme hůl, třebaže do jeho pohledu vstupuje
zřetelná melancholie, zvýrazněná jednoduchými melodiemi
bluesových písniček, průběžně rozesetých po celém příběhu. Ale
navzdory tomu všemu příběh skýtá jakousi ještě průsvitnou,
blíže neohraničenou naději.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
