|
|
 Jan
Kačer, herec
Měl jste zadání z nakladatelství?
Začal jsem psát pro vlastní potěšení. A to trvá pořád. Vůbec
mě nenapadlo, že to bude chtít někdo vydat, psal jsem si pro
sebe. Shodou okolností to pak četlo několik lidí, kteří
říkali, je to dobrý. Tak se stalo, že jsem debutoval v
pětašedesáti. Hodně mě pak posílilo, že první knížku Jedu
k mámě nominovali na Magnesii Literu v kategorii Objev roku.
Zdálo se mi komické, že by mohl být pětašedesátiletý dědek
objevem roku.
Radost z psaní se vám zúročila, knížky mají úspěch.
No, zúročila... Dnes nikdo knížky nečte. Tuhle mě pozvali do
Ostravy, kde jsem šestnáct let pracoval, asi pětkrát mi
volali, že určitě musím přijet na autogramiádu. A tak jsem
v největším letošním horku jel. Dovedli mě na Černou louku ke
stolečku s židlí. Přišli tam tři lidé, kteří si koupili
knížku. A na následné besedě, kde jich bylo asi dvacet, zněla
první otázka: Pane Kačere, byl jste někdy v Ostravě?
To přijde líto.
Proč, takhle to je. Měl jsem to vědět předem, i takové věci
patří k prožitku života. Pak jsem jel domů a říkal si, jak je
to vlastně dobře. Jel jsem poprvé vlakem RegioJet, dostal jsem
tam kafe zadarmo. Aspoň v tom najít něco pozitivního...
Napsal jste brzy po sobě tři knížky. Co vás přimělo k psaní?
Asi že jsem jako režisér začal být neúspěšný. Co mi předtím
šlo, najednou jít přestalo. Velmi mě kritizovali, a to i
z politických hledisek. Moje vidění světa, které vždy bylo
velmi sociální, se náhle nehodilo. Moje inscenace po roce 1989
v Národním divadle byl Vančurův Pekař Marhoul. Tu knihu
miluju, proto jsem taky uvedl její jevištní adaptaci. A pokud
mě dosud vnímali tak, že jsem názorově na pravici, po téhle
premiéře jsem byl náhle ultralevý. Protože jsem dělal hru o
chudém člověku, což bylo tehdy nepopulární. Další nepříznivé
reakce pak přicházely jedna za druhou. Kritika mi Marhoula už
neodpustila; psala o mně, že jsem konzervativní a tradičně
realistický.
A to vás uráželo?
Osobně ne, ale znemožňovalo mi to práci. A já ztratil jistotu,
kterou jako režisér musím mít. Nemůžete velet, když nejste
pevný v kramflecích. Chodil jsem na své režijní hodiny úplně
zviklaný, chtěl jsem s režií skončit. A vlastně jsem taky
skončil, přinejmenším v Národním divadle jsem dal výpověď. A
když bylo víc času, pročítal jsem si poznámky, které si vedu
léta, a chtěl jsem napsat knížku o divadle. Jenže jsem při
psaní postupně zjistil, že silnější téma než divadlo je pro mě
moje maminka.
První knížka byla o ní – Jedu k mámě. Druhá se jmenovala
Mírnou oklikou, třetí K přátelům... Ty tituly jako by tvořily
celou větu. Byl to záměr?
Spíš kouzlo nechtěného. Nejdřív byla knížka o mamince, pak o
tom, co potkávám cestou, a třetí je o přátelích. Nejen
o živých, ale i o těch, kteří už nežijí. Protože člověku,
pokud chce být obklopen nějakou jistotou, nic jiného nezbývá
než mít všechny kolem sebe. Je to fejetonová knížka o hledání
přátelství, které pokládám za důležité. Snažím se vidět svět
jako soutěž lidí, kteří mají méně štěstí, s těmi, kteří mají
štěstí víc.
Čeho si ze svých dosavadních tvůrčích počinů vážíte nejvíc?
Já zatím nedělám žádnou inventuru života, dílem
z pověrčivosti, protože můj život zatím neskončil, a za druhé
si myslím, že člověk se má spíš dívat na dnešek. Snažím se žít
kontinuálně a užívat si života, tak jak jde, na minulé věci se
moc nechci zaměřovat. Nechci na ně myslet, dodatečně je
chválit... nebo si je vyčítat.
Tak jinak: co považujete v životě za důležité?
Vždycky jsem usiloval o to, aby můj život byl jednotný. A že
jsem zároveň pracoval jako filmový herec i režisér, to byla
jen jedna součást života. Nejsem posedlý divadlem ani filmem,
nebo tím, že mě jednou za čas pozvou do rozhlasu. Chtěl jsem,
aby můj život byl důstojný. To se mi dařilo někdy víc, jindy
míň. Byly věci, které měly ohlas, některé zas méně. Ale pro
mne je důležitý prožitek života. Snažím se naplnit den, který
mám k dispozici, pokud možno zážitkem, jenž by mě obohacoval.
Když jste na konci padesátých let s partou absolventů DAMU
odešli do Ostravy do jednoho divadla, byl to ojedinělý čin.
Nevím, že by to udělal kdokoliv jiný. A povedlo se. Jak to?
Byl jsem drzej a měl širokou bradu, a některé věci se mi
v pražském divadelnictví nelíbily. Měl jsem mlhavou představu,
že to, co chci dělat, by mělo být jiné, lepší než v Praze. Byl
v tom i kus nezodpovědnosti a mladické nerozvážnosti. Začalo
to úspěšnou přesvědčovací akcí mezi spolužáky, což byl tehdy
asi můj počáteční vklad. A pak už začala práce. Dodnes nedám
na Ostravu dopustit, byla to moje vysoká škola. Přijel jsem do
černého města s ideály, které Ostrava, město práce, velmi brzy
napravila, ale zároveň to bylo krásné dobrodružství. Šest let
jsme se tam hodně nadřeli, práce nás držela nad vodou. Přijeli
jsme jako úplně neznalí, nic jsme neuměli.
Povedlo by se to dnes?
Teď si něco takového nedovedu představit. Jen si to představte
– kdyby teď nějaký dvacetiletý kluk shromáždil kolem sebe
třináct spolužáků, kteří chodí po Praze, živí se dabingem,
občas je zaměstná film nebo reklama, chodí na večírky... A on
jim řekne: Pojďte, půjdeme do Ostravy!
Dnes možná chtějí mladí spíš mít „své jisté“. A těch jistot je
v metropoli přece jen víc.
Doba je jiná. My jsme to měli svým způsobem lehčí. Divadlo
mělo jinou společenskou funkci i úroveň než dnes. Tehdy, v té
šedivé době, bylo pro lidi jedním z mála zářivých majáčků,
vkládali do něj své naděje. Nejen na živobytí či úspěch, ale
naděje existenciální.
Kterým autorům jako režisér věříte?
Už starý Burian říkal: Je milion her, a my nemáme co hrát. Hra
by měla být kvalitní, dále taková, aby soubor, který pro ni
máte, v ní našel uplatnění. Když nasadím Hamleta, musím mít
především Hamleta a Ofélii. A taky je třeba uvádět takovou
hru, která se na té které scéně dlouho nehrála. Najít takovou
hru je hrozně komplikované, přitom je to jedna z povinností
režiséra.
Ale na to má přece dramaturga, ne?
Dramaturg byl původně ten, kdo hry psal, ne ten, kdo je hledá.
Jen poslední dobou se to scvrklo na to, že jde o knihomola,
který nosí tituly a přebírá se v nich. Ale dramaturg v tvůrčím
slova smyslu je vlastně autor. Tyl byl dramaturg, taky
Shakespeare a Moliére.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 14. srpna. |
