|
|
Na Palladě kolem světa
Pořádný nádech dobrodružství bude mít v pátek 24. srpna ve 20
hodin další z pořadů stanice Vltava Pokračování za pět minut:
rozhlasové vlny se na chvíli promění doslova ve vlny mořské,
aby na nich k posluchačům doplul proslulý cestopis Ivana
Alexandroviče Gončarova Fregata Pallada.
Téměř přesně před sto šedesáti lety, 7. října 1852, vyplula
z Kronštadtu na cestu kolem světa „krasavice ruského
vojenského námořnictva“, fregata Pallada. Uvozovky jsou na
místě, protože Pallada měla roky své slávy už dávno za sebou.
O to odvážnější byl cíl její plavby: navázání obchodních styků
s Japonskem. Posádku tvořilo více než čtyři sta námořníků a
mezi dalšími pasažéry byl na palubě i sekretář admirála
Puťatina – koležský asesor Ivan Alexandrovič Gončarov, v té
době již uznávaný spisovatel, budoucí autor slavného Oblomova.
Sedmisetstránkový cestopis, v němž popsal peripetie dva roky
trvající náročné mise, plně potvrdil jeho pověst výtečného
vypravěče a bystrého pozorovatele.
K mysu Dobré naděje
Z Kronštadtu se fregata Pallada vydala na západ a hned
v prvních dnech plavby musela zápasit s nebývale silnými
bouřemi a obtížemi: u Sundu loď poškodil náraz na mělčinu,
několik námořníků cestou zemřelo na choleru. Když konečně
dorazili do Portsmouthu, chtěl Gončarov dokonce plavbu vzdát,
krizi však překonal. V Portsmouthu musela Pallada projít
důkladnou opravou, a tak měl Gončarov možnost celý měsíc
poznávat Angličany a Londýn a podat z této první zastávky
zevrubnou zprávu. V důsledku neplánovaného zdržení musela být
pozměněna trasa plavby: namísto původního plánu obeplout
Hornův mys a dále pokračovat Tichým oceánem bylo rozhodnuto
vydat se do Japonska kolem mysu Dobré naděje.
Následují další štace – a další poutavé kapitoly cestopisu:
ostrov Madeira, mys Dobré naděje, ostrov Java, Singapur,
Hongkong, Boninské ostrovy… až konečně se našim argonautům na
obzoru poprvé rýsuje cíl jejich cesty – břehy Japonska. „Před
námi ležela ona zamčená skříňka se ztraceným klíčem, ona země,
do níž se dosud nikomu nepodařilo nahlédnout, jejíž náklonnost
se dosud nikomu nepodařilo získat ani zlatem, ani zbraněmi
nebo lstivou politikou…“ To bylo 9. srpna 1853.
Mise admirála Puťatina
Japonsko bylo tehdy již déle než dvě století hermeticky
uzavřeno před ostatním světem, jakýkoli styk s cizinci byl
zákonem z roku 1624 pod trestem smrti (!) zakázán. Ve
čtyřicátých letech 19. století však byl šógun pod vnějším i
vnitřním tlakem přece jen donucen k určitým ústupkům, nicméně
otevření země Evropě a Americe se jeho režim nadále urputně
bránil. Bylo však zřejmé, že oslabený vojensko-feudální řád je
do budoucna neudržitelný.
Před ruskou výpravou připlul k japonským břehům se svou
eskadrou americký komodor Perry. Ten se dokonce nerozpakoval
donutit Japonce k otevření přístavů hrozbou ozbrojeného útoku.
Rusové zvolili jiný postup: náročná diplomatická vyjednávání.
Gončarov je s mistrovstvím sobě vlastním barvitě popisuje. My
se dnes nad všemi těmi ceremoniemi sice dobře bavíme, ale
těžko už umíme docenit, jak velký úspěch ruská mise admirála
Puťatina znamenala.
Pro ruskou výpravu je tu ještě jedna velmi závažná okolnost:
tísnivý pocit, vyvolaný nedostatkem zpráv o situaci v Evropě –
zatím mají potvrzeny pouze kusé zprávy o konfliktu mezi Ruskem
a Tureckem a o hrozící válce. V dopise z Nagasaki Gončarov
píše: „Je-li pravda, že je v Evropě válka, musíme odtud také
na čas odjet, jinak nás snad Angličané zajmou zaživa. Mezi
námi se říká, že se živi nevzdáme a bude-li třeba, budeme se
bít do poslední kapky krve!“ V Šanghaji se Puťatin utvrzuje,
že je nutné vzdálit se z dosahu anglických a francouzských
válečných lodí. V prosinci 1853 ruská výprava znovu připlula
do Nagasaki a úspěšně ukončila diplomatická jednání. Právě
toho dne, kdy naprosto neinformovaná eskadra vyplula na další
cestu, vypukla roztržka mezi Ruskem a Anglií s Francií, což
vyústilo v Krymskou válku.
Dramatická plavba pokračovala k Likejským ostrovům, k Manile a
nakonec do Tatarského průlivu. Bylo rozhodnuto ukrýt zde lodě
a vyčkat na rozkazy z Petrohradu. Část výpravy pak zamířila k
břehům Koreje – ale to už se unavený Gončarov nemůže dočkat
konce plavby a těší se, „aby co nejrychleji proplul Ochotským
mořem, stanul pevnou nohou na břehu a byl konečně doma“.
V závěru svého cestopisu pak líčí cestu po souši od břehů
Ochotského moře přes celou Sibiř až do Irkutska.
A jak skončila „krasavice“ Pallada? Bohužel neslavně. V zálivu
Chadži (později Imperátorský přístav), jenž byl tehdy ještě
dobře utajen, protože dosud nebyl zakreslen na mapách, zůstala
bezpečně ukryta skoro rok. Za tu dobu její krása hodně utrpěla
a nakonec byla na rozkaz shora v lednu 1856 potopena. V roce
1923 vylovila loď Rudý říjen její kotvu a zavezla ji jako
relikvii do Vladivostoku. Slávu fregaty Pallady si údajně
připomínají ruští námořníci na Dálném východě dodnes. A o její
literární věhlas, jak už víme, se postaral Ivan Alexandrovič
Gončarov.
Dagmar Oravová, spolupracovnice ČRo 3 – Vltava
|
