|
|
 Střepiny
ze zrcadla Melancholie
Na rozdíl od předchozích dvou do češtiny přeložených knih
německého autora W. G. Sebalda (1944– 2001) – sbírky povídek
Vystěhovalci a románu Austerlitz – náležejí jeho Saturnovy
prstence (opět vydané Pasekou a přeložené Radovanem Charvátem)
do žánru, pro který Viktor Šklovský razil termín „próza vně
syžetu“. Celek budí zdání volně komponované mozaiky poskládané
z autorových zážitků, úvah a především ze stručného líčení
kuriózních osudů lidí, s nimiž se buď osobně setkal, anebo – a
to častěji – na jejichž stopy narazil při svém pěším putování
východoanglickým hrabstvím Suffolk v létě 1992. Dlužno ovšem
dodat, že autor, působící od poloviny šedesátých let na
universitách v Anglii, píše o své pouti s časovým odstupem: po
té, kdy byl převezen ve stavu „téměř naprosté nehybnosti“ do
nemocnice v Norwichi, kde „začal, přinejmenším v duchu“
Saturnovy prstence sepisovat.
Saturn je planetou Melancholie a stejnojmennou Dürerovu rytinu
se zadumaným, nehybně sedícím andělem připomíná Sebald – byť
nenápadně a jako by jen na okraj – hned v první kapitole. A
přestože desítky oněch mini-příběhů, ze kterých svou knihu
komponuje, působí dramaticky a vnášejí do ní napětí – ať už se
jedná o intriky poslední čínské císařovny, anebo o vzestup
nádeníka Mortona Peta, z něhož se ve viktroriánské době stal
multimilionář a panství Somerliton proměnil v orientální ráj
–, všechny tyto příběhy zároveň vyprávějí o marnosti lidského
usilování a konaní, o úpadku, jenž za každým vzestupem
následuje. Vše, co Sebald přiblíží, je ovanuto perutí
Melancholie. Ta sceluje střípky zážitků a osudů ve významuplný
celek, a v některých autorových „reportech“ – třeba o bitvě u
Waterloo, o kolonizaci Konga či o počínání ustašovců za druhé
světové války – se zároveň mění v anděla smrti.
Jako leitmotiv zaznívají v této uhrančivé a vnitřně neobyčejně
kompaktní kompozici odkazy k dílu manýristického učence
Thomase Browna, který mimo jiné vydal titul Museum Clausum or
Bibliotheca Abscondita. Což byl katalog podivuhodných knih,
portrétů a rarit, jež zřejmě existovaly jen v představivosti
tohoto dávného Borgesova předchůdce. Sebald sepsal knihu
podobnou, vycházející ovšem z reality. A v té, jak připomíná
prvním ze tří mot, jimiž ji předznamenává, „dobro a zlo
vyrůstají spolu téměř nerozlučně“. Odkud vzal svůj titul, pak
prozrazuje v motu závěrečném: „Saturnovy prstence se skládají
z ledových krystalů a z meteorických částeček prachu, které
obíhají planetu po kruhových drahách nad rovníkem. Jde
pravděpodobně o zlomky bývalého měsíce, které zničily slapové
síly Saturnu, protože byl planetě příliš blízko.“
Bronislav Pražan, publicista |
