|
|
 Jakub
Kamberský, publicista
Červenec na vlnách Vltavy a Dvojky
Mám to štěstí, že text recenze sepisuji na rozhraní července a
srpna, proto bych se rád pokusil o komplexní zhodnocení
červencového vysílání na stanicích Dvojka a Vltava.
Zatímco privátní televize „vyvařují“ o sto šest a ta
veřejnoprávní točí dokolečka mnohokrát obehrané seriály a
opakovaně by nás snad nejradši „donutila“ k smíchu s Gottem,
rozhlasoví dramaturgové kromě běžných repríz toho nejlepšího z
uplynulé sezony vylovili z archivu pro posluchače fajnšmekry
dlouho či vůbec neslyšené pozoruhodné tituly.
Chvála patří dramaturgyni Václavě Ledvinkové, která pro
sobotní a nedělní odpoledne zařadila buďto dlouho neodvysílané
hry (Příběh čisté lásky, Syn Padající hvězdy), či humorné
pohádky (Bleděmodrý Petr, My se vlka nebojíme). Pravda,
kvalita je různorodá, přiznám se, že pohádku Můj deštník je
jako balon jsem vzhledem k její infantilnosti nerozdýchal, a
je rovněž pravda, že hry pro mládež ze sedmdesátých let působí
z dnešního pohledu poněkud těžkopádně, ale buďme za takové
návraty rádi – jak jinak bychom se k jejich poslechu dostali?
Totéž se dá říct i o vybraných epizodách seriálu Jak se máte,
Vondrovi? vysílaných v rámci cyklu Rozhraní. Tady se skutečně
ukazuje, že spíš než poplatný byl seriál, aspoň dle zatím
slyšeného, opravdu přihlouplý, ale zase – nelitujme zmíněných
repríz.
S povděkem jsem přivítal Jana Wericha a jeho Italské
prázdniny, ale také dramaturgický tah Hynka Pekárka, který na
Vltavě oprášil tři zapomenuté rozhlasové muzikály – Zmatek
kolem Lydie, Napravení Jima Valentina a Noc je můj den.
Samotným poslechem jsem sice už tolik nadšen nebyl, i když u
Napravení Jima Valentina bych zmínil kvalitní hudbu Harryho
Macourka a vynikající projev legendární Evy Olmerové, texty
písní po letech bohužel znevtipněly. S muzikálem Noc je můj
den je to snad ještě horší, vyznívá – což je ale logické –
příliš protiamericky a sborové zpěvy mají bohužel hodně daleko
k černošským gospelům, navíc obsadit do role černošské
zpěvačky Evu Pilarovou nebylo šťastné.
U Vltavy ještě zůstanu s drobným povzdechem: Opravdu je mi
líto, že oproti předchozím rokům se příliš nepracovalo s
odpoledními půlhodinami po 16. hodině. Pamatuji si, že namísto
repríz Kritického a Historického klubu zazněla kupříkladu
Čítanka Milana Uhdeho či Potulky knihami a časem Antonína
Přidala. Letos žádná inovace.
Závěrem se ještě zmíním o rozhlasové zábavě. Tady pro změnu
Vltavu chválím za zařazení deseti vybraných repríz pořadu
Setkání u kulatého stolku, kdy Ivan Vyskočil, Přemysl Rut,
Jiří Just a další vedli inteligentním humorem prodchnuté
diskuse na všemožná témata. Nejednou jsem si při poslechu
posteskl nad stavem současné zábavné produkce, čímž se
dostávám ke „dvojkovým“ Letním úsměvům z rozhlasového archivu.
Oproti loňskému roku, kdy jsme mohli slyšet reprízy
Padesátníku, rozhlasových Silvestrů, Sedmilhářů či
Gramotingltanglu, spatřuji letos kvalitativní sešup. Ano,
Sedmilháři zůstali, objevil se pořad En passant, dokolečka se
opakující Klub komiků a klaunů, ale jinak? Lenošku Ivo
Šmoldase slýcháme každé dva měsíce a vnímat čerstvý pořad U
Kalicha jako „archivní“ mi přijde absurdní. Přitom by šlo
zopakovat leccos jiného, dlouho nevysílaného, třeba další
Silvestry, Bolkoviny nebo třeba Tobogany s Tomášem Slámou.
Přes všechny subjektivní zápory je na tom rozhlas pořád lépe
než Česká televize. Toho je třeba si považovat. |
