|
|
 Když mají chovanci polepšovny zlato v hrdle
Despotický výchovný systém, založený na drilu a slepém
poslouchání autorit, napadli francouzští filmaři již ve
třicátých letech – stačí vzpomenout Vigovu Trojku z mravů.
Nejčastěji se však vyskytovalo nikoli ničivé rozhořčení, nýbrž
„kladná“ vize humánnějšího zacházení, zpravidla ilustrovaná na
postavě učitele, jenž dokáže, že vlídností a vstřícností zmůže
více než strohými příkazy a trestáním. Do této linie se řadí i
snímek Slavíci v kleci (ČT2, 12. 9., 22.35), umístěný do těsně
poválečných reálií – ty ovšem větší roli nezaujímají, jedná se
toliko o formální vymezení, odůvodněné vzpomínkami slavného
dirigenta, když si po letech vybavuje složité dětství strávené
v polepšovně.
Debutující režisér Christophe Barratier stvořil v roce 2004
jímavý příběh s příkladnou postavou osvíceného vychovatele,
který svým svěřencům otevírá pro ně dosud netušené obzory,
když v nich probudí zájem o hudbu. Přitom vycházel z dávného
Drévillova dramatu, u nás uváděného roku 1947 pod názvem
Slavičí klec. Převzal jeho základní syžetové ustrojení, ale
přidal patrné vzdychavě nostalgické tóny, zatímco předobraz se
naproti tomu zabýval aktuální současností a nešetřil
satirickými výpady.
Nová verze sice odstranila křiklavá klišé, původní rozvržení
nahrazuje četba učitelova deníku, kterým dojatě listuje jeho
někdejší žák, jemuž se hudba stala celoživotním posláním. Nově
upravený zevnějšek příběhu ovšem nevedl k patrnějším
dramatickým změnám, zejména rozestavění jednotlivých postav
odpovídá Drévillově předloze – ať již je to surový ředitel
nebo pozvolna se zklidňující výrostci, mezi nimiž převažují
citlivé, jen někdy zbytečně pokřivované dušičky.
Postarší učitel Clément Mathieu (se sympatickou výrazovou
střídmostí jej představuje Gérard Jugnot) žije sám, neuspěl
jako hudební skladatel, ale právě hudba, kterou začne mezi
svěřenci šířit, jakoby vtiskne problémovému osazenstvu
duchovní rozměr. Je v tom cosi mystického, neboť režisér nemá
potřebu ani v nejmenším vysvětlovat, jak se učiteli zcela
spontánně podařilo sociálně zanedbané, rozjívené žáky přimět,
aby se plně oddali sborovému zpěvu. Toto „osvícení“, dokonce
rozšířené i na jednu z matek, která díky Mathieuovi pochopí,
že synu musí zajistit hudební vzdělávání, musíme přijmout jako
předem daný, ovšem plně uvěřitelný fakt. Barratier natočil
svého druhu dojemnou agitku, hlásající ušlechtilé ideje – a už
to není málo.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
