|
|
 Napsat
svět, kde by bylo lépe
Na spisovatele Michala Šandu (1965) jaksi není spolehnutí.
Každou svoji knížku píše v jiném žánru a vlastně i jiným
stylem a trochu jiným slovníkem. Ten, kdo chce od literatury
jistotu, návaznost, čitelný rukopis, přijde u něj zkrátka.
Šanda se totiž nevrací, neopakuje, nerozmělňuje – jde dopředu.
Od roku 1994, kdy ve svých devětadvaceti letech debutoval,
vydal takových „nespolehlivých“ titulů čtrnáct: zorientoval se
rychle v poezii i próze, vyzkoušel si drama pro jeviště i
rozhlasovou hru; zalíbilo se mu v mystifikacích, hospodských
„kecanicích“ i poněkud nestandardně pojaté literatuře pro
děti; naučil se jazykové hře i experimentu s vizuální stránkou
řeči. Prostě zkouší, co slova v různých konstelacích dají, co
unesou. Už jen ty názvy některých jeho prací stojí za to, aby
zazněly: Sorento, Metro, Merekvice, Sudamerická romance,
Španělské ptáčky, Blues 1890–1940, Obecní radní Stoklasné
Lhoty vydraživší za 37 Kč vycpaného jezevce pro potřeby
školního kabinetu...
Jenže pozor: Šanda není typ formalisty, co dokáže vybraně
mluvit v jakékoli poloze, aniž by cokoli řekl. Při bližším
ohledání jeho textů jsou zřejmé motivy, ba témata, která se
opakují, rozvíjejí, k nimž se autor vztahuje až s jistou
obsesí. A nejde ani tak o úniky do minulosti, nejčastěji na
přelom devatenáctého a dvacátého století, ani o úniky
geografické – třeba mezi kolonialisty do Jižní Ameriky nebo
bluesmany do Ameriky Severní. Nejde ani o zálibu v rybaření na
českých rybnících, přehrabování se ve starých tiscích nebo
účast v různých přístolních společnostech a jejich hovorech.
Nejde o umělecké spojnice, které mohou od autora vést na jedné
straně k Bohumilu Hrabalovi, na druhé straně k literárnímu
experimentu šedesátých let a na straně třetí pak k Ivanu
Wernischovi, který je do jisté míry Šandovým guru.
 Jde
o zřejmou autorskou těkavost, snad nervozitu, neklid, který
jej žene – jde o jakýsi literární útěk z nespokojeného,
nenaplněného života – jde o hledání vlastní existence
v proměnách řeči – jde o pátrání ve fikčních světech, kde bylo
nebo by snad mohlo být lépe. Šanda je tedy spisovatelem v
základě existenciálním, možná přímo existencialistickým;
autorem, který investuje do svých textů v první řadě sebe.
Jenže tahle vlastně tragická, temná stránka jeho psaní má
samozřejmě svoji světlinu, a tou je Šandův neotřelý smysl pro
humor, někdy s absurdní příchutí. Odtud jeho záliba
v mystifikacích, hrách i hříčkách všeho druhu. Odtud
příbuznost se jmenovaným Wernischem (případně s Milanem
Ohniskem). Také Šandovo dílo vděčí za svoji myšlenkovou i
výrazovou sílu především funkčnímu napětí mezi zábavnou,
žertovnou vrstvou a vrstvou vážnou, sebezpytnou, sžíravě
sebereflexivní.
Všechno řečené vynikne dobře v Šandově novince, jeho patnácté
knize v řadě. Má pěkný titul – Sebrané spí si – a je v ní od
každého kousek. Autor totiž sebral, respektive vybral z textů,
co mu spaly po zásuvkách pracovního stolu, jakési best of.
Svůj jubilejní spis, kterým vstoupil symbolicky do věku
dospělosti, poskládal jako pestrou mozaiku: báseň-dokument
posadil vedle básně-experimentu, dramolet dal po bok anekdoty,
drobnou prózu vystřídal svižnou „kecanicí“, tu pak
fotografickou momentkou, anotací na smyšlený film nebo recenzí
na skutečnou knihu. Je to podařený a vtipný mix, dobře
namíchaný postmoderní guláš, který by si jistě objednali
s chutí i Fernando Pessoa nebo Raymond Queneau.
Že je to nepřípadné srovnání? Ale kdepak: Michal Šanda je
podobně výjimečný spisovatel – autor, který by zasloužil přes
uvedenou „nespolehlivost“ (anebo právě pro ni) konečně
docenit.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
|
