|
|
Drsný rock a něha věčnosti
V posledních letech je charakteristickým rysem divadelních
opusů Miroslava Krobota splývání hravosti, grotesknosti a
melancholie. S pozoruhodnou intenzitou je tato směs namixována
zvláště v nejnovější incenaci Dejvického divadla, kterou
Krobot nejen režíruje, ale také napsal její text.
Hru nazval po jejím hrdinovi Brian. Se zakladatelem a prvním
vedoucím skupiny The Rolling Stones, Brianem Jonesem, se v ní
setkáváme na začátku jeho pádu: v usměvavém drogovém rauši už
raději komunikuje s prostomyslným Medvídkem Pú a jeho kamarády
Oslíkem a Králíčkem než s architektem, který pro něho
přebudoval někdejší dům A. A. Milnea, autora oněch slavných
pohádkových postaviček, a teď na rockové hvězdě vymáhá svou
zaslouženou odměnu.
I Micku Jaggerovi a Keithu Richardsovi – byť se tváří značně
free, když za svým parťákem Brianem přijíždějí, aby z něho
vymámili nové skladby a písně – jde především o peníze. Leč
Brianovi o ně už nejde a bližší než rock a realita je mu
průzračný, poklidný svět čtvrté Mahlerovy symfonie a zvláště
její závěrečné věty, z níž svým bližním zpívá Brentanovu píseň
Das himmlische Leben o dětské představě života v nebi.
Protiklad mezi lomozivou marnivostí světa a poklidem bezčasé
věčnosti, k níž Brian směřuje, evokuje režisér četnými
prostředky. Třeba kontrastem mezi umírněnými hereckými projevy
Davida Novotného, Hynka Čermáka a Pavla Šimčíka v plyši
zvířátek a dynamikou, s níž Václav Neužil, Jiří Konvalinka a
Richard Fiala imitují neurotické pobíhání Stounů. A neméně
hluboká je i propast mezi jejich rockovými skladbami a
Mahlerovou průzračnou hudbou sfér. Jaroslav Plesl v titulní
roli jako by se v ní po celou dobu plavně vznášel. Dodnes
nevyjasněný záhadný konec jeho hrdiny proto nevyznívá jako
tragédie ale jako kýžený průnik do klidu a míru zásvětí.
Pokud jde o sílu pocitů, jež z této kompozice plné kontrastů
vyvěrají, nenajdete dnes na pražských činoherních scénách
působivější inscenaci.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Hynek Glos |
